Night Fire

Začít si hrát Night Fire znamená zjistit, že na obrazovce máš něco, co vypadá jako střílečka, ale chová se jako zábavní průmysl, který se ještě nehýbe. Kurzor, nepovedené sprite figurky, zvuky jako z tísňového vysílání — a já jsem těchto chvilek zažil poměrně dost.

Na začátku osmdesátých let, kdy se počítače rodily z elektronických součástek a nadějí, byla Night Fire jednou z těch her, které slibovaly všechno: akci, taktiku, napětí. Měl jsi chrániče v tmavém prostředí a měl jsi střílet. To byla v zásadě výměna mezi dvěma stavy — stojíš tam, kouká se na tebe pixelový nepřítel, ty se snaží koukat na něj taky. Hrál ses z pohledu shora, orientace v mapě byla podrobená tři paměťovým bunkrům, které si člověk zapamatoval nebo ne.

Mechanika byla přímočará do bodu nudy. Pohyb, střelba, snaha nezemřít. Ovládání bylo typické pro dobu — kurzorové klávesy, mezerník na spuštění zbraně, vše bez elegance, kterou později zjistíš, že existuje. Grafika byla ta, která nutila představivost pracovat přesčas. Zvukový efekt, když padl nepřítel, se vryje do paměti spíš jako znamení, že něco změníš v nastavení zvuku, ne jako triumf.

Night Fire je případ hry, která měla potenciál, ale zůstala ve skvrně své doby. Nebyla špatně koncipovaná — jen byla dělána s velmi omezenými prostředky a bez vášně, která by dělala rozdíl. Později přišly lepší střílečky, zajímavější mapy, hlasitější zvuky. Tahle hra se stala zapomenutou poznámkou v deníku raného herního průmyslu.

Dnes si ji zahraješ, pokud tě zajímá, jak vypadala realita sedmdesátých a osmdesátých let u počítačů — ne proto, abys ji hrál, ale aby sis uvědomil, jak vzdálený je ten svět, a jak moc jsme se v tom herním světě posunuli. V prohlížeči existují emulátory, které ti ji spustí. Polož si ji kolem nějaké lepší hry z té doby a srovnání bude vypovídající.