Winter Games

Zmrzlá obrazovka, zvuk jako kdyby někdo hrál na plechovku — to byla zima osmdesátých let u počítače. Winter Games z roku 1986 od Epyxu nebyla hra, která by ti umožnila trénovat na olympiádu, byla to spíš klikačka s obsesivním rytmem, který přeměňoval prsty v automatické pistole a klávesnici v břemeno.

Šlo o kompilaci zimních sportů — běh na lyžích, skoky, curling, lední brusle, jezdecké závody na ledu a další disciplíny na hraně absurdity. Každá hra měla svůj princip, zvučně pojmenovaný a zcela nerealistický. Obrázky byly pixelové, barvy příliš ostré, a přesto měla kompilace charakter své doby — 16barevná EGA grafika, kterou sis prohlížel na monitoru Commodore nebo PC. Epyx shromáždil olympijský duch do jedné disketty a zabalil ho do režimu hraje-se-a-bolí-to.

Hrála se to pomocí opakovaného zmáčknutí kláves — levá, pravá, levá, pravá — aby si postava posunula vpřed, zrychlila, skočila. Nic víc, nic míň. Reflexy byly všechno. Přesnost byla nic. Koníček jednotlivých disciplín brzy odhalil monotónní podstatu: buď jsi měl v prstech správný kadens, nebo sis bouchal čelo do stolu. Fyzická zátěž byla reálná, i když virtuální. Během běhu na lyžích ses koukal na animaci běžce, který poskakoval na místě, a čekal, až si klávesnice sáhne na doživotí.

Co zůstalo? Atmosféra hraní v partě — hra měla multiplayer, a to byl smysl. Nevyhraješ si s počítačem, hrál sis s kamarádem, každý si vzal polovinu klávesnice a bouchali do ní jako na bubny. To byla legrace, ne realistická zimní olympiáda. V době, kdy 3D tvar ještě znamenal CGA dohad, byla Winter Games vrcholem, co se dalo s obrazovkou udělat.

Dnes se na ni kouká s nostalgií a mírným hrůzou. Grafika i zvuk patří do muzea počítačové archeologie. Hratelnost? Je tam pořád, jen žádná hra se nedá hrát bez toho, aby tě hra za to pokaždé potrestala bolestí prstu. Všechny tyto zimní soutěže, všechny ty pixelové postavičky — jsou to skvělá vzpomínka na dobu, kdy videohra znamenala fyzickou námahu, kterou dnes všichni považují za vtip. Byly to ale úžasné chvíle.