Zampabolas

Zampabolas. Jméno si nepamatuje ani Google, ale ve své době byla taková jména běžná. Jednoduchá krabička, hra na disketě, nula slávy — a přesto to byl střípek devadesátkového počítačového světa.

Jde o arkádovou hru v duchu Pac-Mana, kde se pohybuješ po bludišti a sbíráš body. Místo duchů kolem běhá nepřítel, kterému se chceš vyhnout. Logika je stará jako čas: jdi na pozici, seber, co se sbírat dá, a nenech se chytit. Není to nic původního, ale tehdy bylo i tohle zábava — pokud jsi zrovna netoužil po hře s dvaceti stranami instrukcí a sliby na obalu.

A ovládání? Kurzorové šipky nebo WASD, Escape na vypnutí. Hra reaguje s typickým DOSovým zpožděním — zato aspoň nic nezamrzne. Grafika jsou pixely v základních barvách, zvuk obstarává reproduktor počítače, který chrčí jako zapálený kuřák. Nechybělo ani škubání, kterým dával procesor najevo, že se snaží. Radost byla spíš z toho, že to vůbec běží, než z toho, jak to vypadá.

Zampabolas dnes potkáš jenom někde v digitálních archivech retro nadšenců. Není to hra, kterou by někdo oslavoval — existují stovky lepších klonů Pac-Mana. Ale právě v té zapomenutelnosti je její šarm. Byla tu, byla hratelná, splnila svůj účel a zmizela. Jako tisíc jiných her z devadesátek.

Chceš-li zažít, jak vypadala arkádová zábava v době, kdy nebyly peníze na licenci známých jmen, pusť si ji v emulátoru. Čekej jednoduchost, která není elegantní, spíš jen minimalistická. Bude to trvat dvacet minut, pak si vzpomeneš, proč se svět posunul dál, a vypneš to bez lítosti.