Lords of Doom

Když po dlouhých hodinách konečně rozklikneš pokladnu u posledního démona a hra ti oznámí vítězství, uvědomíš si, že jsi právě strávil čas něčím, co by mělo být hrou, ale chová se spíš jako učebnice pro magistry. Lords of Doom je logické RPG, které tě nenechá zapomenout, že počítače v roce 1990 byly technologicky vyžrané, ale jejich tvůrci občas měli fantazii nedostatečně pálenou.

Jde o směs táhlin a stavitelských prvků. Ovládáš skupinu postav v děsivě minimalistickém světě — surové stěny, prostor popsaný souřadnicemi, neduhy překvapivě logické. Cíl je tradiční: sebrat artefakty, porazit nepřátele, vylézt z jeskyní. Jenže mechanismus hraní rozhodl něco neobvyklého — není tu dynamika známá z Dungeon Master, chybí akce, která tě žene dopředu. Místo toho stojíš před tahově řešenými skládačkami, kde se počítače chvějí a křičí, že jsi porušil nějaký neviditelný zákon fyziky.

Hraní je jako správcovství — rozděluješ akční body, počítáš kroky, řešíš, kde postavit čaroděje a kde vojáka. Jednoduché a nudné zároveň. Grafika se pohybuje mezi tím, co zvládne hercule, což znamená pár barev a čtverce. Zvuky? Spíš pípance. Přitom hra vyžaduje přesnost — jeden špatný tah a jsi mrtvý, restart bez diskuse. To by mohlo být zajímavé, jenže chybí ti intuice, jak se má věc chovat. Učíš se její logiku, nikoli svou.

Lords of Doom měl ambice být něčím mezi Ultima a taktickým týmovým střílením. Dopadlo to, jak to v devadesátkách bývalo — zajímavá myšlenka, chladná realizace. Dnes se na tuto hru kouká jako na kuriozitu, ne jako na zábavu. Vzrušuje pouze archivářů a sadistů, kterým chutná překonávat starý software takto — mlhou, výrazem bolesti a věcí, které rozumí jen oni.

Když chceš pochopit, jak daleko jsme došli v herním designu, je to stalenice. Zahrál bych si ji v emulátoru maximálně na půl hodiny, abych si uvědomil, že hraní v roce 1990 vypadalo docela divně. Zábavnost? Na to si pomůž vzpomínkou, že v tom čase nebylo na výběr.