Fire and Forget

Před tebou sjíždí mraky střel a ty máš vůbec tři sekund na to, abys zabránil srážce. Fire and Forget byl na konci osmdesátek zkouškou právě toho — jak daleko se lze dostat s jedinou jedinou mechanikou a pár zvuky z PC speakeru. Říká se jí arcade hra, jenže slovo arcade je tady velkorysé. Jde spíš o pokus zachytit pocit z automatu do počítače, který téměř ani neměl hlasu.

Sedíš v kokpitu nejasného letounu a padají na tebe projektily. Pohybuješ se vlevo a vpravo, střílíš zpátky, sbíráš bonusy v podobě lepších zbraní a jednoho dne si uvědomíš, že jsi hrál stejné tři věci osmdesát minut bez přestávky. Všechny nepřátelské rakety vypadají stejně, všechny úrovně jsou stejně jednoduché a všechny zvuky vycházejí ze soustavy jedné čtvercové vlny. Není tu příběh, není tu střídání tempa, je tu jen jeden scenář opakovaný do času, kdy ti došly životy.

Hraje se to prstem na prostoru a šipkami. Ovládání je pružné, grafika netřeba — pouhé čáry a tečky na černé obrazovce. Co překvapí, je jak brzy se hra stane nudnou. Prvních pět minut vzdoruje svou přímostí, pak se zjistí, že strategií je: stoj uprostřed, střílej sem a tam, počkej. Žádné fase, kdy by se pravidla posouvala dál. Žádného důvodu, proč bys chtěl hrát podruhé.

V kontextu roku 1988 měl Fire and Forget aspoň tu čestnost, že si věděl rady sám se sebou. Nebral se moc vážně, nezačínal si dělat animace, které by PC sotva zvládl. Byla to čistá funkce bez zbytečností. Ale když to srovnáš i jen s Galaxianem nebo Zaxxonem ze začátku osmdesátek, vidíš, o kolik ženijní nápady v osmi kilobajtech foram. Fire and Forget měl víc místa a stejně ho zbytečně nevyužil.

Dnes ji zkusit v emulátoru má smysl jenom jako kuriozita. Chceš vidět, jaké byly hranice domácího počítače v DOS éře? Tady to vidíš. Ale zahrát si ji pro zábavu? Na to je příliš prázdná. I tehdejší hráči si museli myslet podobně — hra rychle zmizela v zapomnění mezi tisícovkami dalších kusů.