Aro

Některé hry si člověk pamatuje pro blesk geniality, jiné proto, že do paměti vryjou divnotu. Aro patří do druhé kategorie. Tahle obscurní věc z roku 1996 je taková ta hra, kterou najdeš ve staré diskétě s dvaceti dalšími nejmenovanými kódy a pomyslíš si: co sakra to je?

Aro je abstraktní logická hra, kterou těžko zařadit do tradičních škatulek. Dostaneš minimalistický herní svět — pár barevných prvků, jednoduchý vizuál, který připomíná spíš edukační software než zábavnou věc. Cíl není úplně jasný ani poté, co si chvilku pohraješ. Skládá se to ze sekvencí, kde manipuluješ s objekty na obrazovce a snažíš se dojít k nějakému výsledku. Každá úroveň ti dá několik prvků a ty máš zjistit, jak je poskládat či transformovat.

Hraje se to přímočaře — klikání myší, občas klávesnice. Ovládání není otravné, ale ani revoluční. Zajímavá je spíš logika jednotlivých úrovní: někdy jde o obarvování, někdy o seřazení prvků, jindy o cokoli, co by sis domyslel. Postupně se zvyšuje složitost, ale nikdy to není frustrující — spíš nudné. Hra chybí takovému energii, která by tě tahala dál. Hraje se ji jako edukativní softwarový kus, ne jako zábava.

Aro je exemplár toho, co se dělo s počítačovými hrami uprostřed devadesátek, když si lidi mysleli, že experimentování a abstrakce jsou samy o sobě zajímavé. Není to špatně — hra funčí a logiku má. Jen chybí jí osobnost. V příliš mnoha podobách byla coura tahle „minimalistická logika bez obsahu" a Aro je jen další hlasem v tom chóru.

Dnes si ji zahraješ v emulátoru především ze zvědavosti: co to vlastně bylo? Nebude ti to trvat dlouho a nebude to ani burácející zážitek. Ale když máš chvilku času a chceš vědět, jakou cestu se ubíraly hry v ateliérech bez rozpočtu, Aro přidá jeden zajímavý datový bod. Jako archiválie se počítá.