Inva-taxi

Taxikář, kterého chce dnes ještě někdo hrát? No právě. Inva-taxi jsou arkádové hlouposti z roku 1994, které se tváří jako simulátor, ale jsou to přesně ty hry, kvůli kterým se budovaly sbírky disket. Cíl je jednoduchý: řidič taxíku jezdí po městě, vybírá cestující a vozí je na místa určení, přitom se vyhýbá překážkám a časovému tlaku.

Mechanicky to funguje na papíře přímočaře. Pohybuješ se po mřížkovém městě, v každém kole se objeví cestující na různých místech, ty je musíš sebrat a dovézt. Čím víc lidí odvezeš, tím víc peněz získáš. Ovladatelnost je přiměřená době — kurzorové klávesy, nic zbytečného. Tempo se zrychluje, pole se zaplňují překážkami, které nejsou překážkami ničeho zajímavého, jen těmi nutnými „aby to bylo složitější". Grafika? Pixelíky. Zvuk? Pípavá melodie. Prostě devadesátková arkáda bez větších preferencí.

Co dělá hraní často frustrujícím, je přesná kalkulace času a cest. Nejde to jen tak zběsilě a legračně, jako třeba v Grand Theft Auto, kde chaos tvoří část kouzla. Tady musíš počítat a být přesný. Nebo právě můžeš hrát úplně mimo logiku — a pak je to jen nudné tápání po mapě. Někdy se ti vezou pasažéři, kterým dojdou nervy dřív, než je dovezuješ. Občas se cítíš jako opravdu namíhnutý taxidlák.

Inva-taxi jsou typem hry, která měla svou chvíli v arcádních halách nebo jako náplň časopisu s přiloženou diskety, ale jejich appeal byl čistě v návalu bodů a stres-faktoru. Nešíří se to hraje ani jako historická zvědavost — není v tom dostatek nápadu na to, aby to stálo za pozornost.

Dnes si ji zkusíš maximálně v emulátoru při koktejlu nostalgie a nudnosti. Není to hra, která by tě táhla zpátky. Hraje se jako každá jiná „jsem tu chvíli" arkáda, zapomene se stejně rychle. Pokud nemáš specifický důvod znovu ji objevit, není důvod ji hledat.