این نقد هنوز ترجمه نشده است — متن اصلی (Čeština) را نشان میدهیم.
Máš před sebou pixelový muž na podivné planetě a nepatrnou představu o tom, co se s ním stane dál. Spheroids z roku 1993 je plošinovka s adventurním nádechem, která se snaží být chytřejší než klasické skákání po platformách, ale ne vždy se to povede.

Jsi vysazen na cizím světě a tvůj úkol zní jednoduše: přežij a pokud možno postup dál. Kolem tebe letají zvláštní koule a přemítáš, jestli je mají za kamarády nebo nepřátele. Hra tě nehodí do tutoriálu, takže prvních minut trávíš prozkoumáváním bez návodu. Je to na jedné straně dobrodružné, na druhou stranu frustrující, protože často ani nevíš, co způsobilo tvoji smrt.
Hraje se to klasicky — pohyb, skok, sbírání věcí. Ovládání je přiměřené, nic revolučního. Problém ale je, že hraní se cítí chvíli jako střílení v tmu. Fyzika skoků je občas nelogická, některé překážky nejsou jasně čitelné a není jasné, co ti vlastně brání. Pokračuješ dál proto, že si chceš ověřit, že tahle věc má nějaký řád, ale ten řád se ti dlouho vyjevuje.

Spheroids patří do kategorie her, které tě zajímají právě proto, že nejsou hlavním proudem. V devadesátkách bylo na diskách spoustu těchto dzwntů, kde si každý malý vývojář mohl vyzkoušet svou představu o plošinkovce. Tahle hra má svou atmosféru — barevný, zvláštní svět, který působí přátelsky i nehostinně zároveň. Na obrazovce se toho moc neděje, ale právě ta minimalističnost má grác.

Dnes si Spheroids zahraješ spíš z nostalgie nebo touhy vyzkoušet, co se skrývalo mimo populární série. Rozhodně se nejedná o objeven klenot — má své mouchy a zvláštní logiku. Ale právě ta zvláštnost, ta lehká roztrpčenost z neznámého světa bez explanací, to je na ni pěkné. Není to hra na jednu večer, ale spíš na pátrání a postupné poznávání.