SplayMaster

Splashovací puzzle ze středu devadesátek, které má jednu geniální myšlenku a zbývajících devadesát devět procent nudou. Tvůj cíl je jednoduchý: otáčej barevné dlaždice a snažuj se je sladit s okolím. Když se barvy shodují, zmizí. Když ne, prohrál jsi. Ani to není pravda — prohrát se dá jen těžko, což je druhý problém.

SplayMaster je obrazovková variace na třídění — skládačka bez skládačky, puzzle bez složitosti. Hraješ na mřížce čtverců, ty se různě barvíš a ty je musíš kombinovat. Mechanika se naučíš za minutu, a pak? Pak už jen klikáš. Žádná akční součást, žádný čas, žádná taktika, kterou bys musel řešit. Jednoduché zvraty, které se opakují v každé úrovni stejným způsobem — jsou spíš cvičením v trpělivosti než v kusy myšlení.

Grafika je typická DOS-ová — jednobarevné čtverečky, v nejlepším případě s trochou tieninování. Hudba neexistuje, zvuky jsou tichý pip při úspěšné kombinaci. Není tu nic, co by tě tahalo dál, žádná nová výzva, která by se objevila v desáté nebo dvacáté úrovni. Hra je větvená kopie svých předchůdců bez přihlédnutí k tomu, co dělá puzzle zábavné — totiž překvapení.

Přitom to nemluvím o neznámém produktu, který by byl příliš zapomenutý. Zajímavé na SplayMasteru je, kolik her z té doby (Tetris, Columns, Puyo Puyo) dělalo se svým základním konceptem vážněji. Vzali puzzle, přidali čas, rychlost, kombinace za kombinacemi, a najednou měli hru s fyzickou přítomností. Zde nic z toho. Jen nudná mechanika bez drive.

Komu to sedne? Nikomu, a to přesně chtím říci. Ani fanoušky puzzle her neláká — pokud chceš zabít čas čistým klikáním bez smyslu, máš stovky lepších voleb. Dnes to funguje jako kuriozita, archivní záznam z doby, kdy si někdo myslel, že formální třídění je dost zábavné. Nebylo.