Mysterious Song

Když jsem poprvé spustil Mysterious Song, čekal jsem čokoliv – jen ne to, že se budu dívat na černou obrazovku s bílým textem, jako bych vstoupil do nějaké textové Adventure International ze sedmdesátek. Ale pak jsem pochopil: tuhle hru by dnes nikdo nevydal, a právě v tom spočívá její zvláštní půvab.

Mysterious Song je hybrid střídající se mezi strategickou mapou a RPG průzkumem. Kontroluješ skupinu postav putující fantastickým světem, kde se hvězdičky na mapě mění v boje a dialogy. Cíl se nikdy úplně nevypjasnuje – víš jen, že jsi někde venku a má ti být lépe. Hra nemá instruktážní ústav, takže prvních dvacet minut strávíš pokusem-omylem, naučíš se, co znamená "f" pro zaměření nepřítele a že syrové maso tě zabije pomaleji než direkt do hlavy.

Hraní je pomalé. Každý tah v boji čeká na tvůj vstup, grafika je nulová (staré textury z Dos-boxu), a není tu nic, co by tě k displejům přivádělo. Přesto – a to je zajímavé – minimalistická vizáž funguje jako médium pro tvou představivost. Hra tě nutí pracovat mozkem místo aby ti všechno krmila do pusy. Není tu cinematic cut-scéna, která ti řekne, že vedoucí dobrého rytíře zákeřně zabil. Dozvíš se to ze čtyř vět textu a můžeš si ho představit sám.

Hra zestárla zajímavě. Dnes vypadá jako retro-kult pro ty, kdo si hrají ADOM nebo Dwarf Fortress – textové rogueliky, které si nedělají starosti s tím, aby byly hezké. Mysterious Song si podobně nedělá starosti s uživatelskými rozhraním: nemůžeš si nic přečíst bez otevření notesu, mapy fungují jako šedivá pole značek, a help neexistuje. Je to frustrující a přitom autentické.

Zahrát si ji dnes má cenu, jen když tě baví luštění. Pokud hledáš akci, poutavý příběh nebo graphics, stůj si. Jestli ale chceš pocítit, jak se hrálo na počátku milénia, když se design skládal z despektu k pohodlí a intuice, a máš trpělivost s textovými systémy – Mysterious Song je kapela do správného pralesa. V prohlížeči se spouští bez problémů přes emulátor.