Solo

Když si člověk představí počítačovou hru z roku 1989, obvykle to není nic, co by se dalo hrát jedním klikem. Solo ale není průměrná hra o průměrné dohodě. Jen si vezmi, že to je jednoduché — a přesto si ji pamatuju.

Jedná se o akční hru pro DOS, kde se pohybuješ po obrazovce, sbíráš věci a střílíš na nepřátele. Nic vyraženého, ale zrovna to není ani cíl. Jednoduché, přímočaré, bez zbytečné zápletky. Jsi v roli nějakého solitéra — jak už název napovídá — a máš za úkol projít několik levelů plných překážek a nepřátel. Cíl je klasický: dostat se na konec, skončit s co nejvíce body.

Hraje se to s pomocí šipek a mezerníku, což bylo v těch dobách standard, který fungoval. Pohyb je tuhý, opakovací, takový ten DOS-styl kdy má hráč čas na rozmyšlení, ale zároveň se musí dýchat v rytmu. Střelba a sběr nejsou nijak složité — střílíš na to, co vidíš, a bereme to, co leží. Problém? Collision detection je občas nepředvídatelný. Nevím, kolikrát jsem si myslel, že jsem se nepnul do nepřítele, přesto jsem dostal zásah. To otravuje.

Solo není hra, která by změnila dějiny. Žádný grafický výbuch, žádný hudební zázrak, žádný moment euriky. Je to prostě starý DOS-akční title, který dělá své a nikam si nechce sáhnout dál. Zestárla výtečně, jak se to u takových her stává — prostě teď vidím, že je to primitivní.

Dnes si ji zahraješ v prohlížeči třeba na emulátoru Just For Fun nebo přes webový DOS. Stane se to za patnáct minut spáleného času, kdy chceš něco jednoduchého. Není to umění, není to zázrak, ale je to čestné zaměstnání pro starou opáku. Padesátiletý hráč tu bude cítit starou rutinu, mladý člověk si říká, odkud se ten příšerný input lag vzal.