Harrier 7

Harrier 7 mě přestihl během prvních minut — to jsem si nejdřív myslel, že vezmu supersonic v ruce a letím. Skutečnost byla ponižující: rozpálený F-16 se chvěl pod mýma prsty jako kouř nad asfaltem, a já jsem se snažil ho dostat do vzduchu bez toho, aby visel jako mrtvý pták. Taková byla atmosféra velkých leteckých arkád koncem osmdesátek — hra tě hned postavila na kolena.

Harrier 7 je arkádní simulátor lovecího bombardéru. Seděl jsem v kokpitu strojovny z Boston Dynamics a mířil jsem na nepřátelské pozice, střílel munici jako na přehlídce a snažil jsem se přežít dlouhý let přes mapu plnou protivzdušné obrany. Bez velké zápletky — jenom cíl, palivo a tah motoru. To je vše, co kdy bude potřeba.

Ovládání bylo těsné jako cockpit. Throttle, stabilizátor, náboje — všechno mělo svoji přiřazenou klávesu, a nedalo se nic zanedbat. Selhalo jednu věc, a byl jsem na zemi. Grafika byla prostá — režim wireframe, čáry vůči tmavému nebi, nic víc — ale právě v tom byla síla. Mozek si doplnilo zbytky. Zvuk? Motorsound z počítače, který zní jako když škrípě zuby u zubaře, ale zase měl svůj čar.

Harrier 7 byl součástí té éry, kdy se letecké arkády zdály být vrcholem techniky. Necítil jsem se v kokpitu cizího vozu — cítil jsem se jako pilot, kterému trhaná grafika a primitivní ovládání nedovolují nic víc než koncentraci na survival. Hra není laskavá. Neví, co je to průvodce. Chceš žít? Létej lépe.

Dnes ses na ni koukat jako na artefakt. Retro arkádní simulation z doby, kdy počítače ledvině věděly, jak vykreslit čáru. Ale právě v té omezenosti byla krása — hra tě nutila myslet, reagovat a věřit svým smyslům místo aby ti fotorealistická grafika zaměňovala myšlení. Harrier 7 není pohodlí. Je to výzva, která bolí, a přesně to byl ten smysl.