Psionics

Psionics jsou jako tuláci v hospodě — jsou tu, dělají co se jim líbí, a pořádně se o sobě ví. Tenhle undergroundový počin z roku 1993 se ocitl na okraji paměti především proto, že o něm skoro nikdo nemluvit. MS-DOS RPG bez velkého vydavatele, bez marketing budžetu, bez záruky. Přesně takový titul, který si dnes musíš v archivu aktivně hledat.

Zasazení tady není důležité — důležitý je systém. Psionics staví na psionických schopnostech, jinými slovy na magii, kterou si dovedeš vybrat a kombinovat podle svých představ. Nejedná se o linární sekvenci úrovní, kde jsi pronásledován povinnostmi. Spíš to vypadá jako simulace, kde se plácáš v nějaké kampani a čekáš, co se stane. Cílem je přežít a zbogatlý — zní jednoduše, ale v praxi jde o přežití v šedi.

Hraní je nekompromisní. Nemáš tutoriál, která ti vezmou za ruku. Ovládání je klávesnicí, nabídky jsou text, grafika je abstraktní a rezavá. Když něco selhává, selhává tě. Zkušenost si nabíráš bolestivě, chybami, a to má svůj půvab — stejně jako měla RPG v osmdesátkách. Systém výběru schopností funguje, i když to vypadá na první pohled kripticky. Jakmile si zvykneš na jeho logiku, začne to dávat smysl. Není to žádný zadavač questů — je to hru, kde sám rozhoduješ, co bude následovat.

Psionics si pamatujeme, protože byla jedním z posledních pokusů o opravdu volné RPG bez příběhu, bez vedení. V devadesátkách se to neradilo s marketingem — byla to hra od fanoušků pro fajnšmekry. Zestárla tím způsobem, že zápasy sem tam zasekávají a dialogů není. Grafika byla slabá i tehdy, teď je jen historickou relikvií.

Dnes si ji zahraješ v DOSBoxu jedině, chceš-li pochopit, jak se RPG hralo bez brzd a bez emocí. Není to hazard, není to příjemně pohodlný večer. Je to kódovaná matematik skrytá v ascii znacích a rozhodnutích, která tě stojí peníze, zdraví a magii. To má svou přitažlivost.