Druid - Daemons of the Mind

Když se v půlnoci bezejmenný mág probere v neznámé jeskyni bez paměti, ví jen jedno — že se musí dostat ven. Druid: Daemons of the Mind z roku 1995 je hybrid adventury a RPG, který mizí v seznamech déle než jeho hlavní postava ve vědomí. Vývojář se nezvěčnil jménem, hra se dočkala jen jednoho vydání na DOS, a až teď ji najdeš jen v archivech her a emulátorech.

Jde o point-and-click logickou hádanku s RPG kostrou. Průbojíš se jeskyněmi, sbíráš předměty, řešíš puzzle a postupně si obnovuješ paměť formou fragmentů příběhu. Bez hesla si nepamatuješ, proč jsi vlastně tady, a hra ti odpovědi trhá po kapkách. Ovládáš jedinou postavu, která se v dialozích má šanci pokusit různé přístupy — někdy budeš hrubý, jindy diplomata, občas kouzelník. Volby nejsou hluboké, ale cítíš, že to není jen lineární průchod.

Hraní je pomalé, protože animace jsou tuhé a dialog se načítá jako přes dialup. Puzzle nejsou těžká, spíš nudná — typicky vezmi předmět A, dej ho postava B, poslechni si dlouhý monolog o ničem zvláštním. Grafika je tuctová, barvy obnošené jako levný dekor. Hudba drží atmosféru, ale není ji moc slyšet mezi zvukovými efekty, které ji překřikují. Hra cítí, že byla práce na zkoušku, školní projekt nebo vedlejší aktivita vývojáře.

Dnes je Druid spíš kuriozita než zábava. Hrála se ji v devadesátkách ti, které zaujal obal nebo příběh, ostatní ji obešli. Nebyla špatná, jen solidně průměrná — uprostřed mezi Half-Life a Myst, ale bez toho, co oba dělá slavnými. Zestárla zlostivě: pomalý dialog, tuhá ovládání, nudné puzzle bez nápadu. Dnes by k ní nikdo nechodil, kdyby to nebyla vzácnina.

Pokud tě zajímá, co se dělalo na marginálii adventury v polovině devadesátek, když Lucasarts a Sierra ještě vládly, v emulátoru se na Druida podíváš bez výčitek. Jsou v něm chvilky, kdy vidíš, co chtěl vývojář (nejistý příběh, rozhodování postavy), ale nikdy se to nezvrtlo v práci hodnou vícero než hodiny hraní. Paměť ztracená je paměť ušetřená.