Willow

Vidím drobného hrdinu, jak se pere se strašidly, a pořád netuším, jestli se bojuje, nebo zkouším luštit magický rébus. Willow z roku 1988 je taková divná směs — jednoho dne se zdá být klasickou akční hrou, druhého hlavolamovým hororem, třetího jednoduše frustrující nedůsledností.

Jde o adventuru inspirovanou stejnojmenným filmem, kde se pohybuješ temnou krajinou, střetáváš se s nepřátelskými bytostmi a sbíráš kouzelné předměty. Hra běží v příkazovém režimu, což se dnes může zdát zastaralé, ale na rok 1988 to byla docela normální věc. Výzva spočívá v tom, že hra ti máloco vysvětluje — začínáš v temnotě bez mapy, bez návodu, jenom s intuicí a se smrtí, která přichází bez varování.

Ovládání je jednoduché, ale orientace je jako puzzle bez návodu. Pohybuješ se po obrazovce, zadáváš příkazy typu „použij magii“ nebo „vezmi věc“, a pak se čeká, co se stane. Někdy si jenom vezmeš předmět a nic se neděje. Jindy aktivuješ kouzlo a nic se neděje. Pak najednou jsi mrtev, protože jsi nezjistil, že určité kouzlo patří na určitou bytost nebo že prostě nejsi ve správné části mapy. Hraní začíná jako průzkum a končí jako válka s rozhraním.

Pro své období měla Willow ambici — pokusit se zkombinovat příběh, akci a logické řešení v jedné hře. Ale ambice a provedení nejsou vždycky totéž. Umírání bez důležité informace o tom, proč se ti to stalo, se po chvíli stává prostě otravným. Něco z ní ale zůstalo — ty divné chvilky, kdy se ti v klidu podaří najít správné kouzlo a všechno se rozjede, mají svoje kouzlo.

Dnes si ji zahraješ v prohlížeči hlavně jako kuriozitu — jako zbytek filmové lahůdky z pozdních osmdesátek, kde si vývojáři netroufli na srozumitelnost. Není to špatná hra, jen nepříjemně mlčenlivá. A to zvlášť v éře, kdy si pustíš Pitfall II a víš přesně, co máš dělat. Willow se na tebe dívá přes rameno a tvrdí, že sis na to měl přijít sám.