Top Gun

Vrchlík, zpětný pohled — a už jsem v kokpitu F-16. Ocean Software se v létě '87 rozhodla vydělat na vrátkách filmového hitu, a tímto přístupem by kterýkoli fanoušek Mavericka usoudil, že všechno pochopila špatně. Top Gun na PC je letecký souboj a nic víc. Žádné příběhy, žádné postavy, žádný dramatický náboj. Jen ty, tvůj letoun a nepřátelské stíhačky, které se tě snaží sestřelit.

Jde o simulátor — a slovo jsem zvolil pečlivě. Nejde o arkádu s plachtícím křídlem. Musíš si poradit se základy: směr, výška, energetika letadla. Ovládáš pohybem, zrychlením, bojovými manévry. Radarová obrazovka v rohu přiznává, kde jsou nepřátelé. Zbrojovny se nejmenují po hollywoodských postavách, jen čekají na výstřel.

Grafika — CGA paleta, kterou PC v té době disponoval — není divadlo. Terén pod tebou je fádní, protivníci jsou piksely s chvostovkou. Zvuky? Tóny syntetizátoru Sound Blasteru, které si jen stěží zapamatuješ. Co ale hlasitě komunikuje, je absence jakékoli atmosféry. Kde je hudba Harolda Faltera, kde je dramaturgická linka, kde je pocit, že bojuješ za něco? Tady nic z toho.

Hraní je chladné a přesné — a když se to povede, překvapivě addiktivní. Není to hra o adrenalinu, ale o tichém zvládnutí manévru v ten správný moment. Scénáře se opakují, mapa je vždy stejná, nepřátelé létají podle pravidel. Rozumí ti, komu vyhovovalo, že počítačová hra nemusí zabíhat do vyprávění; prostě se chceš soustředit na Let a střelbu.

Dnes vypadá jako fosilní artefakt — což to je. Zestárla? Doslova. Grafikou, zvukem, ani animaci bys si ji nezavolal, pokud není v tobě nostalgie na devadesátky. Ale pokud hledáš tichý souboj bez spleenu, kdy jediné, na co se zaměříš, je trať a nepřítel, je tu čekaný host. Emulace v prohlížeči ji udělá přístupnější, než byla na počítačích IBM-kompatibilních s 512 KB RAM.

Doporučuju ji těm, kdo se chtějí vrátit do času, kdy simulátor nemusel být hezký — jen funkční. Fanoušci filmu se ovšem zklamou. To není Top Gun, to je jeho stín bez krve.