Lexter

Kdy se v počítačové hře stala abeceda herní mechanikou místo jen zbytečným průmětem nějakého příběhu? Lexter to vzal jako soutěž — slova, řetězce písmen, jejich skládání a kombinování. Přesně na hranici mezi hádankou a reflexivní hrou, co vás přiměje koukat na klavesnici úplně jinak.

Jde o slovní hru, kde se pohybuješ po obrazovce a sbíráš písmena, aby ses dostal na konkrétní místo nebo vytvořil správnou kombinaci. Není tu střílení, není tu boj — jen logika, čas a ten neustálý tlak na to, aby ses rozhodl správně, hned. MS-DOS v roce 1993 byl plný her o destrukci; Lexter šel úplně jiným směrem a to mu dalo ten divný půvab.

Hraje se to jednoduše, ale ne lehce. Pohyb po herní ploše, sbírání prvků, jejich kombinování — to všechno se ovládá přímo na klávesnici. Grafika je typicky spodní třída DOS-u, nic okázalého, spíš funkční a osedlá. Zvuky jsou stejně skromné, ale právě tou skromností vzniká tíha, protože si všimaš každého zvukového efektu. Není prostoru na odflakování — musíš přemýšlet, a to trvá.

Lexter nikdy neměl šanci konkurovat přesýtům akcí, které táhly tehdejší hráče. Zůstal v tíši, jako učebnice v knihovně mezi videoklipy. Dnes se na ni kouká jako na kuriozitu — hra, co věděla, čeho chce, bez zbytečných kompromisů. Nevypadá to efektně, ale má duši.

Zahrát si ji v prohlížeči má smysl jedině, když tě zajímá, jak někdo v první polovině devadesátek přemýšlel o tom, co je vlastně hra. Nejde o zábavu v moderním slova smyslu — jde o rozhodování pod časovým tlakem, kde každý tah počítá. Pokud tě to láká, zkus ji. Ostatní si budou myslet, že jsi podivín.