Roland Garros 97

Když si dnes člověk vezme do ruky nějakou tenisovou simulaci, očekává při každém setu aspoň pětadvacet animací a grafiku, která se rovná realitě. Roland Garros 97 znal jiné ambice. Jde o tenis v jeho podstatě — bez ozdob, bez výmluv, jen s tím, co je podstatné.

Simulátor profesionálního tenisu pro DOS z poloviny devadesátek, kde hraješ během turnaje na Roland Garros nebo můžeš vyzkoušet jednotlivé zápasy. Prostor tady dostávají posila a slabiny jednotlivých hráčů — každý má svůj hrací styl, své údaje o servisu či kombinačním hře. Není tu místo pro fantasy. Postavíš si profil, vybraš si protivníka a jsi v tom.

Ovládání je funkcí doby. Vypadá to jako menu v textovém editoru — nejdřív naklikneš počet setů, potom si volíš strategii a čekáš na výsledky. Sám hráč řídíš pouze směr úderu a jeho sílu, zbytek si vezme algoritmus. Není to akciovka, kde by si klábesy přiskočily pod prsty, spíš jde o správné rozhodnutí v těch pár okamžicích, kdy je tvůj tah. Nuda? Ne. Nudí až fakt, že animace jsou minimální a obrazovka se mění pomalou frekvencí. Čekáš na posun, čekáš na reply.

Právě tohle byl adekvátní přístup pro dobu, kdy grafika nebyla důvod ke koupi. Hráči DOS her byli zvyklí číst víc než dívat se. Roland Garros 97 v tom nebyl sám, ale patřil k těm, které braly tenis jako systém, ne jako grafické představení. Staví na střízlivé logice: pokud je protivník lepší na antuce, tak tam pojede a teď je na tobě, aby sis vybral správný timing.

Dnes si ji zahraji proto, že popisuje realitu tenistu ze sedmdesátých a osmdesátých let bez nostalgie — jen jako pracovní realitu. Nejde o emoce ani o podívanou. Jde o to, kolik pokusů budeš potřebovat, než si zvykneš na zvláštní logiku, kterou v sobě má. Grafika se nevyžaduje, když máš mozek.