Oubliette

Když se při startu objeví jen bílý text na černém pozadí a hláška "Welcome to the Dungeon of Oubliette", víš, že se chystáš do něčeho starého a tvrdého. Oubliette je věcná dungeon crawlerová adventura z roku 1983, která předchází Ultima sérií a nesnaží se tě bavit grafickými efekty — prostě ti předloží jeskyni a čeká, co s ní uděláš.

Hraješ si na tvůrce party výběhem z textu, pak jdeš dolů. Postupně se potýkáš s nestvůrami, hledáš poklady, sbíráš vybavení a čekáš, až se tvoji hrdinové stanou dost silní. Hra funguje na logice papírového RPG — všechny akce si představuješ, počítač jen počítá, co se stane. Nejsi v pěkné grafické reprezentaci světa, jsem v abstraktní představě, kterou si rozšiřuješ při čtení textových popisů.

Hraní je věc metodická, skoro nudná, pokud sám si neuvědomíš, že průzkum a příprava jsou součást zábavné. Musíš si vést poznámky, plánovat premysleně. Intuitivní to není — ovládání je jako psaní příkazů, a když něco zanotuješ, hra ti to vydrásá bez milosti. Nefunguje to na "ahoj" nebo "promluvit s tím", ale chce přesnost a schopnost myslet jako počítač.

Pro děvedesátkáře to byla vzácná věc — autentický, nelítostný dungeon. Předběhla řadu svých nástupců v tom, že nenabízela ochranu ani průvodce, jen čisté prostředí a smrt. Dnes to zestárlo v tom, že textové rozhraní bez grafiky vyžaduje víc představivosti, než má průměrný hráč k dispozici. Ale právě to ji činí zajímavou z historického hlediska — vidíš, kam sahály počítače v roce, kdy procesor dosahoval kilohertzů.

Zahrát si ji dnes stojí za to, pokud máš chuť na čistou logiku bez ochranných hříček. V prohlížeči je k dispozici, a když víš, co čekáš, je to cesta do počátků RPG. Není to hra pro všechny — spíš dokument z doby, kdy se videoherní fantasy teprve učila chodit.