Jigsaw Puzzle

Když si člověk vezme na starý DOS počítač disk se „Jigsaw Puzzle", čeká mozaikování jako od babičky. Místo toho dostane program, který ti podává skládanku jako obyčejný úkol — bez fanfáru, bez příběhu, bez animovaných písmenek. Jen puzzle a bod.

Jde o jednoduché logické hádanky v duchu osmdesátých let — výrobce zůstává neznámý, což už sám o sobě říká, že šlo o nějaký ten softwarový chlebodělský kousek bez ambicí na slávu. Obrázky jsou primitivní, barevnost omezená na to, co DOS zvládal bez bolestí. Smyslem je složit rozbitý obrázek zpátky dohromady. Žádná složitost, žádná hádanka — jen mechanika, kterou znáte všichni.

Ovládání je přímočaré. Klikneš na kousky, táhneš je do místa, srovnáš. Hra ti nebrání experimentovat a ani tě nenutí k ničemu rychlému. Tahle kultura „hraj si, jak chceš" bez časomíry a bez penalizace je vlastně až podezřele příjemná, když na to člověk zůstane z vlastního volného času. Trvá to, co to trvá. Bez stresu a bez exhibicionismu.

Paměť si z toho odnášíš jen jednu — minimalistické vyjádření logiky bez zbytečného lesku. Když se podíváš na současné puzzle hry nabité effects a zvuky, tohle je jako kámen a oheň. Není to zlé, jen je to úplně mimo běh času. Zestárlo to tím způsobem, že už dnes stejně nikdo není ochoten strávit chvilku nad tím, aniž by program něco dělal — vyžaduje to aktivní myšlení místo pasivního konzumování.

Komu to sedne? Těm, kdo si chtějí vzít pauzu od moderního divadla. Když chceš skutečně přemýšlet a nikdo ti nepoví, jaké je to skvělé a jak se ti to má líbit. K vyzkoušení v emulátoru — ne pro zábavu, ale pro pocit, že existovaly časy, kdy se logické hry dělaly bez manipulativní psychologie.