IAS

Někdo tu vymyslel puzzle hru bez názvu, kterou známe jen jako IAS, a asi ho to ani netrápilo. Spustíš ji v DOSu, zmizí ti obrazovka a zůstaneš v černé tmě se čtvercovými bloky na ploše. Nenapadne tě nic jiného, než že máš každému bloku najít místo.

Jde o klasický princip Tetrisu — padající figurky se skládají na dně obrazovky, ty je otáčíš a posunuješ, aby vznikly řady bez mezer. Akorát že tvary nejsou jen jednoduché čtverečky. Hrací pole se chová divně, jako by mělo vlastní rozum. Ovládání je přímočaré — klávesnice a pevně přidělené klávesy pro posun a rotaci. To je vše, co ti hra dá.

Hratelnost tu vázne. Hra nemá žádný zřetelný systém bodování ani jasný cíl, který by tě táhl kupředu. Po pár minutách se nudím, protože nevím, proč vlastně hraju. Padají bloky, mažu řady, pak padají zase. Bez příběhu, bez atmosféry, bez toho, abych věděl, jestli si vedu dobře. Zvuk? Žádný, jen ticho čistého MS-DOSu. Grafika? Mřížka pixelů bez špetky citu pro design.

IAS je příklad hry, která měla potenciál a skončila jako cvičení do učebny. V devadesátkách, když jsi chvíli seděl u počítače a nic jiného ti nezbývalo, mohl jsi u toho chvilku koukat a experimentovat. Dnes je to jen historická poznámka pod čarou — důkaz, že ne všechny puzzle hry si vysloužily místo v paměti.

Pokud si ji chceš z nostalgie spustit v prohlížeči, ber to jako experiment. Kdo ví, třeba poznáš i chuť selhání, které při jejím vzniku čekalo autora. Ale očekávat zábavu by byla chyba.