Ultizurk

Ultizurk se otevírá jako puzzle, které se snaží být smrtelně vážné, ale hned je jasné, že jeho autory zajímalo spíš experimentování než pohodlí hráče. Tento MS-DOS titul z poloviny devadesátek patří do kategorie her, které si dnes nikdo nepamatuje, což není náhoda.

Jde vlastně o logickou střílečku ve 3D prostoru — pohybuješ se prvopersonální perspektivou a místo tradičního ataku řešíš úkoly, které vyžadují chápání prostoru a sekvence. Zasazení je futuristické, ale ne v tom smyslu, že by někdo věnoval čas nějakému příběhu nebo světu. Je to spíš grafické minimální schéma — polygonální tunely, jednoduché textury, zvuky, které znějí jako když se někdo snaží vydařit syntetický efekt prvním pokusem.

Potíž je, že ovládání a logika nejdou ruku v ruce. Orientace v 3D se učíš bolestivě, úkoly jsou občas logické, ale stejně tak často se cítíš, že procházíš sítí nejasných pravidel. Hra tě nikdy nezačlenuje — střídavě tě nudí a frustruje. Grafika je v pořádku pro dobu, zvuk je spíš trapný. Hraní vlastně nevede k nějakému pocitu pokroku; spíš se motáš v místnostech a čekáš, až něco klikne.

Ultizurk představuje výrobek, který měl být zajímavý experiment, ale skončil jako cvrkot bez pozadí. Nezanechal stopy ani v kultuře, ani v mysli těch, co ho hráli. Dnes ho najdeš jen jako kuriozitu — chci říct, že je zajímavé vidět, co se v DOSu vůbec dalo zvednout, ale honit ho aktivně? To by byla ztráta času.

Když chceš vidět, do čeho se hráči v devadesátkách ochotně pustili, Ultizurk je tím správným (nebo vlastně špatným) příkladem. Není tak zlá, aby byla legendárně katastrofální — je jen prázdná.