Denne anmeldelsen er ikke oversatt ennå — vi viser originalen (Čeština).
Paganitzu znáš? Asi ne. Tahle hra visela na hranici mezi adventurou a logickou hádankou a už rok po vydání ji zapomněli všichni kromě několika posledních milovníků DOS her. Teď leží někde v archivech internetu a čeká, až si ji někdo z nudy v noci stáhne.
Jde o point-and-click puzzle game z roku 1991, kdy tohle ještě běželo na DOS stroji a myš byla vykřičená novinka. Příběh je jednoduchý — rozhodně žádné hluboké vyprávění, spíš kostra, na kterou se navěšují hádanky. Pohybuješ se po obrazovkách, sbíráš věci, používáš je na správných místech, řešíš logické zápletky. Klasika devadesátek, která se při dnešním pohledu zdá až naivně lineární.
Ovládání je pomalé. Nehybný průvodce obrazovkami, kde klikáš a čekáš, až se postava přesune na další místo. Animace jsou kostrbaté, dialogy spíš text na černé obrazovce. Hra má přibližně tolik atmosféry, kolik má kancelářský stůl — ale to není nutně špatně. Když se ponoříš do jejího tempa, pochopíš, jakou měla logiku. Hádanky nejsou těžké, spíš jsou tam proto, aby hra měla obsah, aby se nedala proběhnout za čtvrt hodiny.
Paganitzu v devadesátkách patřila mezi ty hry, které se objevovaly na CD-ROM demo discích počítačových časopisů. Žádná z nich se později nestala kultovní. Nebyla revoluční, nebyla ani brutálně těžká. Jen tam byla — jako stovka dalších her, které čas vytřídil do složky zapomenutých.
Dnes si ji zahraješ, chceš-li vyzkoušet, jak vypadala průměrná puzzle adventura na PC, když byly počítače ještě pomalé a lidi si mysleli, že animace dveří, které se otevírají tři sekundy, je něco fantastického. Není to šmejd ani majstrštyk — je to jednoduše hra z doby, kdy dělali, co uměli, a to bylo asi dost.
old