Zarch

Když se v devadesátkách objevila na disku Zarch, pomyslel jsem si, že je to nějaký těžkopádný klon Zaxxonu. Nebyl jsem úplně vedle — tahle hra z roku 1988 je skutečně izometrická střílečka, kterou původně vytvořili pro Spectrum Hohlí, a pak se dostala i na PC. Čekej ale neznámého vývojáře a techniku, která je určitě starší, než vypadá.

Zarch tě pošle na nějakou futuristickou planetu, kde létáš v malinkém stroji a střílíš na nepřátelské jednotky. Vidíš svět z letu ptáka — to takzvaná izometrická perspektiva, která byla v té době něco mezi sci-fi efektem a pragmatickým řešením, jak zobrazit 3D prostor na počítačích, kde GPU nezna nikoho. Zbraň se střílí směrem, kterým se pohybuješ, což je jednoduché, ale taky trošku nepraktické. Cíl je jednoduchý: zbavit se všech nepřátel, posbírat výstupní bod a přejít na další mapu.

Grafika je věcí: pixelart, kterým bychom se dnes jen usychali nad retro estetickou hodnotou, ale tenkrát to bylo jen praktické. Různě velké jednotky, nějaký terén, tvůj stroj uprostřed — všechno barevné na černo-modrém pozadí, nic moc sofistikovaného. Hudba nebo zvuky mě nesebraly — to, co slyšíš, jsou prostě zvuky počítače, který pracuje. Věci zmizí, když je zasáhneš, a ty můžeš pokračovat dál. Jednoduchost je její jádro: v každé úrovni udělej manévry, střílej, přežij.

Co mě překvapilo, je, jak tuhle hru znám až teď, když jsem ji vykoukám někde v archivu. Na svou dobu to nebyla senzace, spíš takový běžný kus — ani zvlášť dobrá střílečka, ani zvlášť špatná. Patří do kategorie her, kterých bylo v devadesátkách desítky: hratelné, s jasným cílem, ale bez něčeho, co by tě přimělo pokračovat dál, až když už dostaneš dost.

Dnes? Pokud máš slabost pro staré střílečky a chceš vidět, jak vypadala tahle skupina her v domácích počítačích koncem osmdesátek, máš ji v prohlížeči během vteřiny. Není to ztracená skvostnice a ani se netváří na nějakou klasiku, kterou ti chybí. Prostě to je Zarch — funkční, zabudnutelná, a v určitém smyslu právě tím zajímavá.