Voix blanches

Hrál jsem věci, u kterých ani nebylo jasné, jestli jde o chybu nebo umělecký záměr. Voix blanches patří do té třídy her, kde se ti při spuštění podvědomě zeptáš, jestli jsi něco pokazil nebo jestli tenhle autor opravdu chtěl, aby to vypadalo takto.

Je to experimentální dobrodružství na DOS, kde se pohybuješ po černo-bílé obrazovce a sbíráš předměty. Hra je psaná v cizím jazyce a kontakt s ní má ten zvláštní dotyk starých evropských demoscene projektů nebo akademických her — něco mezi uměleckým statementem a hratelností. Hledáš věci, kombinuješ je, mluvíš s postavami či prostředím. Zpátky do devadesátek, kdy indie hra nebyla trendy označení, ale způsob, jak se tvůrce pokoušel říci něco bez rozpočtu a bez ohledu na to, jestli se to bude prodávat.

Ovládání je naprosto základní — textový příkaz, pohyb, čekání na odezvu. Grafika je strohá, skoro až bolestně surová. To ale není slabina, je to výběr. Hraje se to pomalu, s tím vědomím, že hra není o reflexu nebo adrenalinové jízdě, ale o průzkumu a dešifrování. Chvilkami je to frustrující — nevíš, co od tebe hra chce, a nemáš návod, jak postupovat. Chvilkami je to fascinující právě proto, že musíš koukat pozorně, poslouchat atmosféru místo, aby ti hra všechno vysvětlila.

Voix blanches nestojí v historii her jako milník. Není to legendární zápas, na který by všichni zapomněli a pak si ho zase vzpomněli. Je to spíš důkaz, že v devadesátkách existoval prostor pro hry, které si nemusely hrát na tradiční publikum. Něco malého, obsesivního, osobního.

Dnes ji zahraješ v prohlížeči hlavně když tě zajímá, jaké věci se psaly mimo stream hlavního proudu. Když máš chuť na něco, co tě bude ignorovat a čekat, až mu rozumíš. Netáhne to sentimendem na devadesátky, spíš na hru jako věci samostatné. Pokud ti to sedne, poznáš, že vznikla rukou člověka, který měl co říci a nechal se slyšet jediným způsobem, jak to uměl.