Silly Knight

Stupid Knight, chytrý název. Přesně to je — hra, která se nebere vážně, ale právě proto zabere víc než spousta titulů, které si myslí, že jsou moudrý. Silly Knight z roku 2017 je dos-ovský platforem s postavou, která by nejradši kouslá vlastní meč, než aby ho použila k něčemu rozumnému.

Jde o klasickou formuli: postavička skáče přes rozpraštěné překážky, sbírá co se dá sbírat, a snaží se dojít na konec levelu bez toho, aby ji něco zabilo. Zasazení je fantasy, ale spíš taková ta nudná, která si z herself vezme troufalost — místo temného středověku máš rozpláclého rytíře v zbroji, který se chová, jako by se právě probudil z letargie. Cada úroveň je jiný screen, žádné scrollování, jen lineární postupování zleva doprava nebo do nějaké jednoduché kombinace směrů.

Mechaniky jsou z učebnice osmdesátkového designu. Skok, chůze, sklonění se, někdy něco sebrat — to je veškerý arzenál. Ovládání je jednoduché, takže problém není v tom, aby ses naučil ovládat, ale v tom, aby ses dostal dál bez zápchu frustrace. Hra není těžká zle, spíš banální — překážky jsou předvídatelné, nepřátelé pohybují se podle striktních vzorců, a když padneš, vrátíš se na začátek úrovně. To je fajn, ale je to také všechno, co dostaneš.

Silly Knight není hra, která by revolucionizovala nic. Ani v roce 2017, kdy už takovýchto věcí existovaly tisíce. Co ji dělá zajímavou, je její absurdní atmosféra — titulní rytíř je nakreslen tak, aby vypadal jako chlap, kterému došla trpělivost. Zvuková stopa je minimalistická, vizuálem dominuje dost ostrá paletička barev. V tom je její šarm — neokouše vás svou vážností, netvrdí, že je důležitá. Je to prostě hra od člověka, který chtěl něco zahonit a nezajímá ho, jestli se ti to líbí.

Dnes si ji zahrát v prohlížeči znamená strávit čtvrt hodiny něčím, co tě nezasáhne ani jeden způsobem — ani pozitivně, ani negativně. Není to špatně, je to jen prázdné. A někdy je právě taková hra to nejlepší, co si můžeš v chvilce nudy dát — bez ambicí, bez nadějí, bez zklamání.