Predator 2

Když vidím na obrazovce Predatora v termálním vidění, vím, že tahle hra z roku 1990 pro DOS neměla šanci uspět jinak než líením krvavého kina bez ohledu na mechaniky. A přesně to dělá — točí se v tom a je z toho legrace.

Jde o akční hru vedenu z pohledu, kde jsi zvláštním jednotkou LAPD v Los Angeles. Město je obsazeno Predatory a nějakou vesmírnou hrozbou, a ty běháš po ulicích, střílíš na cokoliv, co se hýbe, a snažíš se přežít. Hra těží ze slavného filmu z konce osmdesátek — když jsi viděl originál, víš, co tě čeká. Není to příběhová kampaň s dramatem, spíš střílečka s téměř žádným smyslem pro strukturu.

Ovládání je klasický DOS tanec — kurzory pro pohyb, mezerník střílí, vše vypadá jako by to rodilo někomu z klávesnice migrény. Animace postav jsou tuhé, pohybují se jako člověčci z papíru v průmyslovém blender videu. Fyzika střelby má svůj vlastní vesmír — zásahy někdy zaznamenáš, někdy tě to překvapí. Na pozadí hraje syntetická hudba, která zní jako hodinový stroj ze stanice kosmické loďi, které se pálit už přestalo.

Co si z toho vezmeš? Prostou zábavu, pokud si užiješ střílení bez hlubšího smyslu. Grafika je primitiva dnešní metou neměří — to není kritika, je to konstatování. Hra se nepokoušela o subtilnost, nemá skoro žádné ukazatele zdraví mimo číslice v rohu, a když umřeš, lezení začínaš znova bez větších výčitek. Předvídatelnost je její přirozenost.

Dnes je Predator 2 především artefakt doby, kdy se počítačové hry snažily kousnout do filmového průmyslu a kousnuly si jazyk. Není to špatná hra — jde o to, že nikdy neměla ambici být dobrá. Chce být filmová, být brutální, být divná. V tom úplně uspívá, takže pokud se chceš na chvíli vrátit do roku 1990 a chceš jít přímou cestou bez uměleckých nároků, není to špatné rozhodnutí.