Pente

Pentě se hraje jako piškorkám, ale s jedním zásadním rozdílem — vyhraje ten, kdo postaví řadu pěti svých kamenů. Letos šest let staré desítky tuhle jednoduchost používají k smrti. Zde si ji vezmeš na Monitor i přes MS-DOS a budeš si hrát proti počítači, který není ani hloupý, ani geniální, prostě jen průměrně chytrý.

Jde o to, abys na čtvercové desce umísťoval své kuličky tak, aby vznikla čára pěti v kuse — vodorovně, svisle nebo diagonálně. Zároveň musíš zablokovat soupeřovy pokusy. Board je 19 krát 19 polí, takže si můžeš hrát v klidu bez tlaku na čas. Počítač táhne rozumně, ale není to někdo, kdo by ti hru trepnul hned v úvodu.

Ovládáš to myší nebo klávesnicí, záleží na tvé konfiguraci. Grafika je strohá — černá deska, bílá nebo barevná pole, jednotvárná. Bez fanfár, bez animací, jen ta nejprimitivnější vizualizace toho, co se na desce děje. Zvuk prakticky neexistuje. Hraje se v tichosti, což je vlastně pro tuhle hru správně.

Pente z roku 1986 ti nedá nic víc, než co chceš. Není to hra plná průpadu nebo geniální. Je to prostě tichá sezení s počítačem, který se snaží stejně tvrdě jako ty. Ve své době šla tímhle nejkratší cestou — vezmi známou hru, přenes ji na PC, přidej soupeře. Hotovo. Nikdo ji dnes neznámý ani kvůli grafice se na ni nedívá, ale pro někoho v osmdesátých letech to byla solidní zábava v chvíli, kdy si chciprát bez kamarádů.

Zahrát si ji dnes můžeš v emulátoru nebo v prohlížeči, pokud se ti chce pár minut svému mozku věnovat bez rušivých efektů. Je to lék, ne zábava, ale někdy je právě to, co člověk potřebuje.