VR Slingshot

Prostota bývá krása, ale taky může být prokletí. VR Slingshot z roku 1994 si to užije na vlastní kůži — je to jedna z těch her, která měla být futuristickou senzací a skončila jako zapomenutý kousek v archivu.

Jde o jednoduchou fyzikální simulaci, kde házíš prakem něco jako kuličky či projektily proti překážkám a cílům. Koncept nebyl nový ani v devadesátkách: vezmi pružinu, natáhni ji, pusť, sleduj, co se stane. Trocha gravitace, trocha fyziky, trocha matematiky. Hra se odehrává ve 3D prostoru, aspoň podle toho, jak to MS-DOS zvládal — pixelová perspektiva, černé pozadí, geometrické tvary, které se měly tvářit jako něco sci-fi.

Hraje se to myší — táhneš gumičku, cílíš, pouštíš. Bez dramat, bez zvuků navíc, jen s těmi základními pípy, které zvuková karta vypustila. Radost z hraní je čistě v tom, když se ti podaří trefit cíl na první pokus, ale většinou se prostě jen tak tak kutálíš kolem. Fyzika není nijak špatná, spíš věcná a bez jiskry. Ovladatelnost je v pořádku, když si zvykneš na myš z té doby — tuhou a s nižší citlivostí.

Čemu se podivuji — proč v roce 1994 vůbec vznikla takhle jednoduchá hra s těmito grafickými možnostmi? Bylo to cvičení, demo technologie? Snad byla součástí nějaké sbírky her, nebo přípravou na něco většího. Ve své době to asi oslovilo maximálně nadšence do fyzikálních simulací a lidi, kteří si chtěli pohrát s něčím novým.

Zestárla úplně. Není tu žádný příběh, žádné levely s gradací obtížnosti, nic, co by tě drželo. Hraje se jako vědecký pokus, ne jako zábava. Grafika vypadá jako drátěný model v černém prostoru, a to ne v dobrém slova smyslu.

Kdo si ji dnes zahraje? Především archeolog počítačových her, který chce vidět, jaké nápady se v devadesátkách zrodily. Nebo člověk, který si chce ověřit, že ne všechno, co se naprogramovalo, stálo za to. Na chvíli zabavení to není špatné, ale na víc to nikdy nebude.