L 3 F

Pár letitých pixelů, které kouká z obrazovky jako by se bál, že mu někdo smaže paměť. L3F se představuje slaně — a právě na tom je kumavé, protože tohle není hra, která by se tváří jako něco víc, než opravdu je.

Jde o jednoduchou střílečku z pohledu shora, kterou si MS-DOS hráči stahovali z BBS desek a měli ji pro bezplatného času zahuštění. Tvoje postava se pohybuje po černém pozadí plném nepřátel, kterým létají do pusy pixely. Cíl je stereotypní jako kečup na burgru — přežij vlnu nepřátel, zvyš skóre, přejdi na další level. Nic složitého, nic promyšleného. Čistý arkanoid bez философie.

Ovládání je přímočaré — směrové klávesy a střelba. Bez animací, bez efektů, bez chmáty. Hra ti dá nepřátelé, ty jim vratíš zásahy. Rytmus je jednoduchý: naučíš se předpovědět jejich pohyb, poziceš se tak, aby ti vystřelili vedle, a střílíš dál. Po desáté úrovni už víš přesně, co tě čeká. Fascinující to není, ale tak nějak hypnotické — jako když někdo opakovaně klepne na stůl. Chceš vidět, co je za rohem.

L3F patří do stejné kategorie jako stovky dalších drobných her, které vznikly někdy v první polovině devadesátek. Nejspíš někdo nudnou chvíli v dílně či domácnosti napsal tenhle krátký program jen proto, aby měl co dělat. Netváří se na to. Nemá story, nemá postavy, nemá ambice být něčím víc. Právě proto v ní není ani těch falešných ambicí, kterými se dnes trpí indie hry, co si myslí, že pixely = geniální.

Dnes se hraje jak muzejní kuriozita — kvůli tomu hloupému cítění, které se ti vrací, když sáhneš na klávesnici a vidíš, jak se ti střílí bez muziky, bez zvuku, bez ptáníčka, který by ti říkal, že se máš dobře. Sedne ti, když hledáš něco na přeskoč a nerad se rozhoduju. Není to nabíledni knírů či geniální mechanika. Je to prostě retro v nejčistší podobě — hra, která tě bavila, protože nebylo nic lepšího.