이 리뷰는 아직 번역되지 않았습니다 — 원문(Čeština)을 표시합니다.
Když jsem si poprvé spustil Houses, čekal jsem něco obyčejného. Místo toho jsem se ocitnul u věci, která vypadá jako hybrid mezi simulací, puzzle a vlastně ani nevím čím — právě to ji činí zajímavou. Jde o nevelký počin z roku 1991 z éry, kdy se tvůrci nebáli experimentovat i na počítačích dostupných širší veřejnosti.

Hraje se v tom, že stavíš a spravuješ budovy. Pohledáš shora na plánek, rozmisťuješ pokoje, umisťuješ okna, dveře, vytváříš domovy. Není to sim City s grandiózním masterplanováním, spíš intimnější záležitost — jednotlivé domy, jejich praktičnost, zdobení. Cíl se točí kolem splnění zadaných podmínek: počet pokojů, jejich velikost, osvětlení, průchodnost. Měřítko je malé, což paradoxně zvýrazní, že jde o designový puzzle a ne pouhou správu империи.
Ovládání je jednoduché až přímočaré. Klikáš, staví. Pohybuješ se v čtvercové síti, přidáváš prvky, mazeš je. Je to přímočaré, ale zároveň časté se stává, že ses pod vlastní předpoklady nachytíš — třeba při pokusech efektivně umístit všechno tak, aby to byla jednotná a smysluplná stavba. Monotónní to být začne rychle, zejména když zjistíš, že možnosti jsou spíše omezené a hraní postupně ztrácí na svěžesti.
Houses by se dnes neměly vnímat jako hra, která by někoho vytáčela v klidu dlouhé večery. Spíš jde o kuriozitu, o to, jak si ti, co ji tvořili, představovali interakci s počítačem v raném období. Grafika je spartánská, zvuk chybí nebo je minimální. Přesto se v tom zračí určitá elegance — věci nejsou přeplácnuté efekty, všechno je funkční a čisté.
Kdo by si ji měl zahrát dnes? Ti, co mají chuť poznat, jak vypadaly designové hry v počátcích. Ti, co si rádi pohrají s jednoduchým konceptem a neočekávají od něj revoluci. Houses nejsou masterpiece, ale jsou čestným pokusom o něco, co se teď dělá snáze a lépe. To je na nich právě to zajímavé.