Uridium

Když ses po dlouhém času vrátil k nějaké staré arkádě a všechno ti začne padat pod ruce jako by nic — to je Uridium. Letadlo postupuje přes obrazovku sám, ty střílíš, sběráš a snaží se nepřijít o životy. Jednoduché, tvrdé a s tím zvláštním magnetismem, kdy každá hra trvá tak pět minut, ale sedíš u toho do půlnoci.

Jde o scrollující shoot-em-up z roku 1988, kde pilotíš vlastně něco mezi stíhačkou a vesmírným letounem. Obrazovka se posouvá vpravo, vy letíte uprostřed a vrhají na vás vlny nepřátel. Cíl je starý jako arkáda sama: co nejdál, co nejvíc bodu, co nejméně ztrát. Bez příběhu, bez cutscén, bez servítku.

Ovládání je křupavé — pohyb nahoru a dolů, střelba a někdy speciální zbraň nebo štít. Hitboxy jsou neblahě velké, což znamená že se dostaneš do problému snadněji, než by si přál. Nepřátelé létají v předvídatelných formacích, ale jejich quantity a timing jsou seřízené tak, aby tě přiměly dělat chyby. PC verze běží na základních strojích, což znamená, že doba se cítí jako pohled oknem projíždějícího vlaku — ne nejhladší, ale účinná.

Uridium patří mezi ty arkády, které se do paměti zapsaly horkou holí. Není to Gradius a není to ani Nemesis, ale má v sobě právě ten správný druh obtížnosti — nejde to zadarmo, ale také se to nezdá nefér. Na svou dobu byla tímto typem kódu, který by se hrál na automatech, a PC verze se v tom drží slušně.

Dnešní hráči ji ocení především jako fragment osmdesátek, kdy se ještě psaly zkrácené příběhy přímo do mechaniky. Není v ní nic překvapujícího, ale právě tím je dokonalá — hvězdy nemusí zářit, aby vedly cestu. Když se dnes vrátíš k takovéhle hře a zdolá ti ji bez mailetů a tutoriálů, vědomí toho, že jsi to zvládl prostě dovedností a vytrvalostí, má svoji cenu.