TrianGO

Tři barvy, pyramida, a čistě logické pravidlo — TrianGO vypadá jako něco, co by si měl vymyslet matematik v depce. Přitom to funguje jako elegantní odpověď na otázku, kterou si nikdo nepostavil. Dostaneš jednoduchou skládanku v duchu molekuly, jen s trojúhelníky místo atomů.

Jde o umisťování barevných trojúhelníků na hrací plochu podle přesného schématu. Cíl je jednoduchý: postav ze tří barvených dílů větší trojúhelník tak, aby se jednotlivé prvky shodovaly. Není tu počítač, který by koukal na tvý chybu — jen ledahlava logika a tvá seberealizace. Hra se postupně komplikuje novými variantami, ale nikdy nepadne do pasti slepých pokusů. Vždy je tu cesta, když si ji dost dlouho hledáš.

Ovládáš všechno myší. Vezmeš díl, položíš ho, otočíš, a vidíš hned, jestli funguje. Nic se netáhne za sebou, nic se neutíká. Tempo si určuješ sám, a to je zásadní pro typ hry, kde je důležitější cvičit svalečky na mozku než reagovat v reálném čase. Počítač ti občas podpoví, ale výhrou je pocit, že jsi to vyřešil ty, ne on.

V osmdesátých letech se takhle vytvářely hry, které měly nejradši bydlet v hlavě. TrianGO není skvělý, ale je upřímný — nezlotí si co nevlastní a netvářit se zábavnějším, než je. Přesně takto vypadal minimalizmus dřív, než se slovo stalo módní nálepkou na produkci, kde pět bitev znamená „art".

Dnes v něm prosedíš chvíli a buď si ji zapamatuješ jako přijemnou absurditu, nebo ji zapomeneš stejně rychle, jako si ji spustil. Ale když chceš na chvilku vypnout všechno kolem sebe a hrát hru bez pointy, která je pointou sama sebou — TrianGO je tu na tebe čekat v prohlížeči.