Super Zaxxon

Nejdřív vzlétneš a pak si uvědomíš, že jsi si myslel, že letíš, ale vlastně jen skáčeš. Super Zaxxon tě vezme na deskový svět, kde jsou všechny úhly šikmé a perspektiva se chová podle vlastních pravidel. Hra přišla do arkád v roce 1984 od Sega a pak se rozprodala na počítače — jedna z těch her, které se chovaly jako žádné jiné.

Hradeš jakéhosi průzkumníka nebo vojáka, který se pohybuje přes izometrický terén plný překážek, nepřátel a věcí, které se snaží tě zabít. Cíl je jednoduchý: dostat se přes úroveň k cíli. Jen že všechno tady může být nebezpečné — zdi, zásobníky, dělníci, střílející věži. Hra se chová jako mix mezi plošinovkou a střílečkou, jen že na šikmém hřišti, kde se vzdálenosti počítají úplně jinak, než jsi zvyklý.

Super Zaxxon není hra, která by ti dlouho pískla do uší, že ses tu rozumíš. Ovládání je přímočaré — pohyb, skok, střelba — ale perspektiva dělá věci matoucími. Když skočíš, nevíš pořádně, kam skončíš. Když se pohybuješ, vůbec ti není jasné, jestli jsi před překážkou nebo za ní. Je to frustrující poměrně často, a tím spíš si ji zapamatuješ. Hra se nezdráhá udělat ti potíž, a když zahyneš podesáté, víš, že to není škoda času — je to jen zvrácená zábava.

V devadesátkách byla Super Zaxxon na PC něco zvláštního, protože většina her brala normální svět bez kotrmelců. Tohle byla věc, kterou jsi hrál, protože byla prostě jiná. Její vliv se vloudil do spousty pozdějších her s izometrickou perspektivou. Dnes vypadá jako interaktivní model z Lega, ale ten zvláštní pocit zůstává — hraní v prostoru, který nedává smysl a přitom smysl má.

Zaxxon si dnes zahrát znamená vrátit se do doby, kdy byly arkády součástí domácího počítače a kdy byla cena za inovaci často frustrační perspektiva a matoucí hitboxy. Není to pohodlná hra a nechce být. Když ti v ní jde, pocítíš se jako génius. Když ti nejde, pocítíš se jako hlupák. Někdy jsi hlupák, někdy génius — v tomto pořadí.