Packamaze

Bludiště, duchové, kolečko s tečkami. Packamaze není originál, je to klon od někoho, kdo se na klasiku podíval a řekl si: na tohle máme recept. Rok 1995, DOS, a někdo se rozhodl, že Pac-Mana ještě nikdo pořádně nezkopíroval.

Jsi v bludišti složeném z tmavých chodeb a rozbitých čtverců. Sbíráš kulaté objekty, duchové tě pronásledují a v rohu tě můžou zaskočit — pohybují se ale předvídatelně. Hraje se z pohledu shora, pohybuješ se po dlaždicích, hlídáš si načasování a pamatuješ si vzorce, kterými duchové chodí. Je to skládačka postavená na reflexech.

Mechaniky jsou holé: pohyb čtyřmi směry, žádné bonusy, žádné zvláštní schopnosti. Když tě duch chytí, jsi pryč. Hraje se to bez zvuku nebo s tichým pípáním, které vůbec není potřeba slyšet. Grafika je funkční, nic víc. Každá úroveň je podobná té předchozí — jen o trochu složitější rozložení chodeb. Nejde o inovaci, jde o to, aby ses nezačal nudit během prvních pěti minut.

V devadesátkách byly klony běžné. Ne všechny byly katastrofou. Packamaze není špatná hra, ale není ani zvlášť zajímavá. Zatímco původní Pac-Man měl v sobě něco kouzelného, tenhle pokus to kouzlo nikdy nenašel. Je to cvičení v tom, jak vytvořit něco funkčního, když máš jen základní plán.

Dnes si ji zahraješ, když se nudíš u prohlížeče a chceš pět minut tiché zábavy bez stresu. Není to pro fajnšmekry, kteří chtějí vidět, co dokázalo Namco. Je to pro ty, kdo chtějí hrát něco, co vůbec nenutí přemýšlet. Hodinu si zahraješ a máš dost. A nic proti tomu nemám.