The Hidden Below

Jedna věc, kterou si z devatenáctistoček pamatuji konkrétně: hry, kde se střílelo dolů. Ne ze stropu dolů, ale doslova dolů — pod nohy, do díry, podél vertikály. The Hidden Below je přesně takový zvláštní kousek, kterému nikdo nebudu věřit, dokud ho nevidí.

Jde o akční hru, která tě poslala do nějaké podzemní sítě tunelek a katakomb. Střílíš se dolů a nahoru, bojuješ s nechutným potvorama, sbíráš věci a snažíš se přežít. Zasazení je nejasné, intrigue taky, ale to v devadesátkách nebylo kritické. Důležitý byl pocit: temno, úzkost, vědomí, že jsi hluboko v zemi a něco tě tam chce zabít.

Mechaniky jsou jednoduché, až bolestivě. Pohyb se řídí jednoduchou logikou, střelba funguje spíš jako doplněk než jako jádro zábavy. Zvuky jsou dunivé a osamělé — přesně jak se mají chovat zvuky z tunelů bez cíle. Grafika je natolik primitivní, že se hraje vlastně v představách: co vidím na obrazovce, to je jen návod, byť už sám mohu v podstatě chybět. Hra je těžká ne tím, že by byla elegantní, ale tím, že je neurčitá.

The Hidden Below je typ hry, která není o zábavě. Je o atmosféře a o tom, že jsi v pasti. Režie je neurčitá, učení postupu jde pokus-omyl, ale v tom je její kouzlo. Nemá elegantní ovládání jako později vzniklé dungeon crewlers, nemá ani jméno tvého hrdiny, který by měl důvod být tady dolů.

Dnes je to relikt, kterým chceš projít, když tě zajímají archaické postupy v tvorbě her. Není to dobrá hra v moderním smyslu, ale je to pravá hra z doby, kdy se tvůrci ještě nestarali, zda hráči budou všemu rozumět. Když ji spustíš v DOSBoxu, pociťuješ to — zmatenost, která byla součástí herního zážitku, ne chyba.