Boxzum

Přesunout krabici sem, pak tam, pak zase jinam — tohle je Boxzum v kostce. Jednoduchá, až nudná myšlenka, která v roce 1989 zjevně stála za to vytvořit si ji na poměrně osamoceném DOSu. Puzzle hra bez ambicí, kde všechno záleží na tom, jestli máš náladu na chvíli tiché taktiky, nebo raději háješ příšeří arcádního ruchu.

Princip je na rozdíl od názvu naprosto jasný. Ovládáš postavičku, která tlačí krabice po mřížce, snažíš se dopravit ně na určená místa. Žádný čas, žádný stres, žádné skočidlo do smrti — jde jen o to přesunout hadiče správnému směru a nezbláznit se na tom. Každou úroveň musíš vyřešit logicky, bez běsnění a bez skoků. Grafika je primitivní, zvuky jsou spíš záležitostí ochotných uší, ale to není v devadesátkách překvapení.

Hraní je takové to potichu nudné. Neměnit pozici, zvolit trasu, tlačit krabici — a pak si uvědomit, že jsi ji tlačil blbě a teď musíš pracovitě vrátit se zpět. Bez animací, bez ozvěny, bez radosti z vyřešení. Jen posun, reset, posun znova. Připomíná to dřevěné hry v hospodě, kterým se říká Sokoban a jeho klony. Stejný systém, stejná frustrace, stejné vypnutí.

Boxzum není špatná hra, je jen velmi konkrétní. Na svou dobu jde o korektní puzzle na DOSu, který si našel svůj západ při lístkování v herních časopisech nebo BBS diskách. V čase, kdy se všichni kloní před Princes of Persia a Lemmings, Boxzum tiše stojí na svém místě a tlačí své krabiče. Respekt k vytrvalosti, ale i признání, že na něj čeká jen hrstka ochotných hlav.

Dnes se mu nezasmíváš. Jeho jednoduchost je tím správným kouskem přesnosti a patience, pokud máš chvilku na pospolitou logiku. V prohlížeči si jej zahrát znamená udělat si přestávku od záplav barev a zvuků — což samo o sobě stojí za to vyzkoušet.