Bolo Adventures II

Když si vezmeš v ruce joystick u počítače, která se hlásí jen jako „Bolo Adventures II", čeká tě hra, která si myslí, že je logická hlavolam. Ve skutečnosti je to spíš opakovací cvičení, kde střídavě řešíš jednoduché puzzle a čekáš, až se na něco stane.

Jde o DOS sequel bez viditelného tvůrce, kde se topíš v bludiště a sbíráš věci. Cíl je stále stejný — ujdi odsud a vezmi si co nejvíc peněz. Krčíš se skrz tmavé tunely, sbíráš klíče, odemykaš dveře a doufáš, že příští místnost nebude stejná jako ta předchozí. Hra tě nenutí přemýšlet — spíš jen chodit, čekat a hádat, kam dál.

Ovládání je jednoduché, až na hranici otupělosti. Čtyřmi směry se plahočíš po obrazovce a stisknutím mezerníku zvedáš věci. Grafika je minimalistická — malé pixelové postavičky na černém pozadí a barvy, které by se neztratily ani v tabulkovém kalkulátoru. Zvuk je tichý do takové míry, že si připadáš v muzeu mrtvol. Puzzle jsou tak jednoduchá, že si můžeš myslet, že jsi geniální, kterouž sekundu předtím si uvědomíš, že jsi prostě jen zkoušel všechny dveře po řadě.

V devadesátkách to byla hratelná zabijačka času — něco, co se pustilo, když jsme čekali na skutečnou hru. Dnes si ji pamatuješ hlavně jako důkaz toho, jak málo stačilo k zábavě v epoše, kdy měl každý hru od tety. Její přínos? Žádný. Bolo Adventures II se neučí, neví nic nového a neměnila hráčský svět.

Zahrát si ji dnes můžeš v retro emulátoruech skrz prohlížeč — nejde o výbuch kreativy ani nečekaný klenot. Jde o to vidět, jak vypadala logická hra v rukou někoho, komu se ozbrojit logickou hrou nechtělo. Pokud chceš prožít osm minut frustrující nudo padesátých úrovní, kterou si bezesporu zapamatuješ jako úplně nezajímavou, příliš brzy. Ale máš k dispozici seznam her, které jsou na tom lépe. Skoro všechny.