Albert sieht alles!

Albert vidí všechno — a teď vidí tebe, jak se snažíš projít jeho domem bez toho, abys udělal hluk nebo se dal chytit. Tahle hloupá hra z roku 1989 je věcně pudilová: pohybovat se po místnostech, vyhýbat se všímavému starci, sesbírat pár věcí. Nic víc, nic míň.

Jde v podstatě o stealth puzzle, kterého se přibližuješ z pohledu shora. Vidíš celou mapu, víš, kde Albert zrovna kouká, a musíš se propletit tak, aby tě neviděl. Grafika je primitivní, jak se to podává v počátcích PC her — jednobarevné figurky, jednoduché místnosti, žádná scenérie, která by tě vzala. Ale právě tahle jednoduchost má svůj přitažlivý účinek. Pravidla jsou jasná, podmínky zřejmé, a když se ti podaří projít kolem staříka bez incidentu, cítíš jako génius.

Hraní samotné je stereotypní a monotónní. Chodzíš, čekáš, až Albert pohlédne jinam, a pak se snažíš potichu. Ovládání je povinné a nereaguje na první pokus — počítač si vezme svůj čas a dělá co chce. Nemá to v sobě ten leskl ani vyzívavost, kterou měly lepší puzzle hry téhož období. Po pár minutách se jeví jako dril bez vtipnosti.

Albert sieht alles! patří do kategorie her, které existují hlavně proto, aby existovaly. Není to špatně vyrobeno, ale není to ani zvlášť zajímavé. V době, kdy se hrály Deus Ex a Thief s jejich sofistikovanými hernními systémy, nebyla tato hra už zajímavá ani pro retro nadšence. Dnes je to pouze historická kuriozita — důkaz, že stealth mechaniky jsou staré jako pecka, ale že i důvtipné nápady mohou být nudné, když chybí všechno ostatní.

Zahrát si ji dnes má smysl, jestliže studíješ genezi stealth her nebo jestliže chceš vidět, jak vypadala počítačová hra, když byla jediná ambicí číst instrukce z papíru a hrát si, aniž by hra střílela tutoriálem. Ostatnímu publiku se v ní fakt nezabydlí.