Wizard's Doom

Když se pustíš do Wizard's Doom, nedostaneš nic jiného než dungeon s kostlivci a skrínkami plnými draha. Jsou to devadesátky, monitor hvězdí za každý pixel, a ty si říkáš — no, proč ne.

Jde o jednoduchou dungeon crawleru v prvoosobném pohledu. Pohybuješ se po mřížce, otáčíš se, kouzelíš na nepřátele a hledáš poklady. Příběh se nekníží — existuje snad proto, aby ospravedlnil existenci těchto čtyř stěn a tvorů za nimi. Granika jsou stejně primitivní jako nápad: jednobarevné podzemí, pixelové animace, žádné snahy o atmosféru. Zvuky? Spíš syčení ze Sound Blasteru, než aby ti dělaly radost.

Hraní samo je občasné klikání do mapy. Sesypeme kouzlo, něco se stane, někdy to zabere, někdy tě překvapí slabá odezva. Ovládání je primitiv — pohyb čtyřmi směry, kouzelí několik málo speciálů. Po chvíli zjistíš, že taktiku si vymýšlíš ty, hra ti ji nenakazuje. Není to špatně, jen to není ani o co se poprat. Není tam nic, co by tě přinutilo myslet dál, než kolik bodů máš ve zdraví.

Wizard's Doom není hrou, kterou by sis pamatoval jako milník. Nikdy nebyla. V roce 1990 byla jednou z desítek nevýrazných dungeon crawlerů, které se valily z hobbyistických dílen a menších vydavatelství. Zvláště kdyby tu byla lepší grafika nebo nějaká hlubší logika, mohla by se prosazovat. Takto se jen ztratila v humusu podobných pokusů.

Dnes na ni kouknout? Můžeš. Kdyby ses nudit a vzpomínalo by ti na časy, kdy i pixely a zvuky byly snem. Zjistíš, jak jednoduchý byl středobod obsahu — skoro bez všeho. Ale rozhodně to není hra, která by ti v prohlížeči vrátila čas. Je to spíš průhled do toho, jak to vypadalo, když se tvůrci snažili a peníze nebyly.