Sea Quest

Ponor do hlubin. Nemusíš být nadšený pro vědecké simulátory, aby tě podmorská Seaquest chytla za krk tím, jak nás v devadesátkách fascinoval prostor pod vodou — neznámý, temný, plný neznámých tvorů. Hra od neuvedeného výrobce není známá mimo úzký okruh fandů, ale právě v tomto zapomnění se skrývá chuť archivu, který chce najít kdo tady ještě hledá.

Jde o podvodní simulátor, kde sídíš v kabině ponorky a pokouším se přežít ve velkomyšlenkách oceánu. Není to akce v čistém slova smyslu — to bys čekal zbytečně. Místo toho se orientuješ po černé vodě pomocí radaru, rozpoznáváš tvory podle jejich tvarů na displeji a musíš rozhodovat v reálném čase, kdy útočit, kdy se skrýt a kdy plout dál. To je mechanika, která stojí na napětí, ne na reflexech.

Hraní je pomalu a starostlivě. Pozaďí žižení z reproduktoru, jednotvárně pískavý zvuk kdy natáčíš ovladače — to všechno tvoří atmosféru izolace, kterou moderní indie hry zkoušejí napodobit bez velkých peněz. Ovládání je zbytečně složité a tuhé, což dnes vnímaš jako vadu, ale v roce 1992 to bylo součástí identity počítačové hry. Nejednoduché neznamenalo špatné; znamenalo to, že si tvoje pozornost zaslouží.

Sea Quest se nezapsala do dějin, ale měla by. Není to proto, že by byla perfektní — grafika je primitivní, fyzika odpuzující, tempo někdy unavující — ale protože vytvořila atmosféru, kterou málo her z té doby dosáhlo. Předběhla dobu tím, že věřila, že hráč si vezme tlak sám a nepotřebuje, aby ho hra na něj neustále upozorňovala.

Kdo by si ji měl zahrát? Milovníci ponuré sci-fi, kluci, co si hrávali s Minecraften v jeskyních s vypnutými zvuky a věří, že nejlepší strach roste v hlavě. Nast si ji v prohlížeči, sniž jas, pusť si audio a nech se vléct do hlubin. Nebudeš se bavit jako u Space Invaders, ale usnneš se nocat.