Kitadel

Kitadel je jedním z těch her, co se v archivech ztrácejí jak noční můra v ranním slunci — skoro nic o ní není známo. Spustíš si ji v DOSBoxu a čeká tě něco mezi strateugií a experimentem s tím, co se do disket vešlo.

Jde o tahovou strategii s pohledem shora na hexagonální síť. Staví se tu pevnosti, řídí se jednotky, sbírá zboží. Výchozí myšlenka není špatná — opevnit si kousek území a bránit ho proti přicházejícím hordám — ale prakticky to vypadá spíš jako hlídání základu před nudomitem. Přesuny jednotek trvají věky, menu se prolézají líně, barvy na obrazovce spíš připomínají polomatou slunovratskou náladu než strategickou přehlednost.

Ovládání je typicky osmdesátkové — klávesy, které musíš hádat z kontextu, kurzor někde vlevo nahoře, a pak si už jen klikáš a čekáš. Nuda se nevlévá prudce, spíš vsakuje postupně, jako voda v půdě. Nemáš ten pocit, že by za tebou něco stálo, žádný dramatický rozpočet jednotek, žádný tlak na rozhodování. Jen dlouhé chvíle, kdy se něco počítá grálem starého procesoru.

Kitadel si dnes nikdo nezahraje proto, aby ji miloval. Padne tak v rukou zájemců o nezávislé věci či archeologie počítačové hry — jako zajímavost z éry, kdy se každý pokusil udělat svojí strategii, aniž by měl dostatek času, rozpočtu nebo vycimbanosti. Je to hra, co přežila víc jako fakt než jako zážitek.

V prohlížeči ji najdeš spíš jen v repozitářích starých her. Stojí si ji zahrát, pokud jsi z těch, co kouká, jak se učily dělat věci špatně a proč selhaly.