Flame Storm

Flame Storm. Sto odskoků a nic se neděje. Puška, která střílí pomalu, nepřítel, kterému to trvá věčnost, než se nadzvedne ze země. A přitom to bylo v devadesátkách na DOS-u jednoduché — spustiš hru, střílíš, dáváš si kolu. Tady střílíš, čekáš a přemýšlíš, jestli to, co vidíš, je opravdu hra.

Flame Storm je top-down střílečka od někoho, koho se znovu nedozvíš — výrobce zůstal anonymní už do dneška. Vzal jsi si roli vojáka či lovce, cílem bylo prostě projít úrovně, pálít všechno, co se pohybuje, a postupovat dál. Standardní DOS-ovský arcádový sen. Realita byla podstatnější: tmavé, pixelizované pozadí, postavička velká jako kousek chleba, nepřátelé, kteří se chovali, jako by byli naprogramováni sen během spánku.

Ovládání bylo strohé — pohyb a střelba, bez zábran. Jenže samotná střelba měla tak hluboké opoždění, takový hluboký mrtvý čas, že jsi musel předvídat pohyb nepřítele. Ne proto, že by byla hra technicky mazaná. Prostě proto, že všechno trvalo dlouho. Není to frustrující elegance jako v Space Invaders — je to spíš jako hrát si s vypnutým zvukem v místnosti, kde ventilace hučí. Úrovně se táhly, vítězství přicházelo samo od sebe, pokud jsi se nezbláznul nudou.

Flame Storm vzešla z doby, kdy se DOS-ovský softvér prodával po desítkách, často bez podpory a bez ústrojí. Byla součástí balíků shareware disket, kterých jsi dostal na LAN párty a vůbec jsi nevěděl, co čekat. Dnes se ocitá v digitální půlnoci — hra, kterou nikdo aktivně nesbírá, kterou nikdo nezachraňuje, kterou si zahraje jenom ten, kdo si říká, že chce vědět, co tenkrát všechny možnosti byly.

Pokud v tobě bije retro srdce a láska k DOS-ským strílečkám bez slov a bez slávy, Flame Storm existuje v archivech. Není to slušná hra. Ale je to částka devadesátých let, kdy se hra psala v garáži a nikdo se necítil povinen, aby byla dobrá.