Battle Charge

Tanky se řadí na startovní čáru a počítač kouká, co s tím udělám. Battle Charge je primitivní taktická hra z raných devadesátek, která si hraje na operační plánování, ale ve skutečnosti nabízí jen střílení a prosazování se přes mapu. Jde o DOSovku, která se sem tam blýskne něčím zajímavým, pak se ale vrátí k tomu, co umí — k primitivní umělé inteligenci a nudným scénářům.

Ovládáš jednotky obrněné techniky a musíš je nasadit na bojiště proti nepříteli. Jde v podstatě o deskovou hru přenesenou na obrazovku — posun jednotkou sem, střelba tam, zaujetí obrany a čekání na svůj tah. Hraje se v tazích, není to realtimová mela. Cílem je obvykle vymýtit všechny nepřátelské jednotky na mapě nebo dosáhnout určitého cíle — někdy ukořistit vlajky, jindy vydržet určitý počet kol.

Problém spočívá v tom, že to, co by mělo být taktickým rozhodováním, se redukuje na nudný procedurální postup. Mapy jsou malé, vizuální zpětná vazba minimální. Grafika je plochá, zvuk skoro žádný. Počítač hraje podle primitivních schémat — pohne se, střelí, občas se zabarikáduje. Není v tom překvapení ani dynamika. Střídavě hraju já, pak čeká počítač a já koukám, co dělá. Jedna partie trvá desítky minut a nevím proč.

Battle Charge se v roce 1993 snažila ozvláštnit šachy nebo dámu, jen s tanky. Myšlenka nebyla špatná — spojit deskovou taktiku s obrněnou technikou mohlo fungovat. Realita je ale taková, že hře chybí důvod, proč bych ji hrál, když existují alternativy. Není to skvělá taktika, není to zábavná akce. Je to zvláštní, nudné místo někde uprostřed.

Dnes se na ni dívat nemusíš, pokud tě zrovna nežene nostalgie. Má svůj půvab jako položka z archivu „co všechno v té době vzniklo“, ale jako volba na večer je to opravdu poslední možnost. Pokud máš chuť na tahovou taktiku, existují hry, které to dělají líp a zábavněji.