Once Upon a Time... Volume II - Worlds of Enchantment

Když si dnes člověk řekne „interaktivní pohádka“, představí si spíš něco jako point-and-click hru pro Windows. Tahle věc z roku 1990 ale měla ambici jinou — byla to textová kniha s obrázky, kde ses proklikával příběhem a sám rozhodoval, kudy se vydáš. Kouzelné krajiny a zábava, jakou by dnes už nikdo takhle dělat nezačal.

Jde o pokračování starší série a těžiště je právě v tom — že se snažila být knihou a videohrou zároveň. Scénáře sázely na fantazijní prostředí plné bájných bytostí, kouzel a nemožného. Tvůj úkol byl prostý: číst a volit. Každá volba tě zavedla jinam, některé cesty vedly do slepé uličky, jiné ke smysluplnému konci. Bylo to jako strávit večer s pohádkovou knihou, jenže na konci každého odstavce na tebe čekaly čtyři varianty pokračování.

Herní mechanika byla primitivní, ale chytrá — když ses vrátil zpátky, text se četl znovu, takže sis musel pamatovat, co se stalo. Grafika? Úroveň kreslicího kroužku. Ale právě v tom byla naivita, která dnes působí sympaticky. Písmena se leskla v nadpisu, obrázky vypadaly jako ilustrace z rozpadající se staré knížky. Čekáš na klávesu ENTER, čteš, klikneš na možnost. To je všechno. Žádné animace, žádné zvuky, jen bílá plocha a slova.

Takovéhle věci se dnes nerodí — mají za sebou něco nevratného, vzdálenost od moderní estetiky, která je dělá smutnými a zajímavými zároveň. Byla to doba, kdy se hry ještě nezdály být samozřejmostí, kdy herní průmysl teprve zkoušel, co vůbec znamená „hrát příběh“. Tenhle experiment padl stranou, přerostl ho svět 3D a dabingu.

Dnes se na ni díváš jako na artefakt — něco mezi čítankou a počítačem, co ještě nevědělo, čím bude. Sedne ti, když hledáš něco na chvíli, když chceš číst ve tmě u monitoru bez stresu a nemusíš zrychlovat ani se ohlížet na čas. Není to hra pro rychlé prsty, je to hra pro toho, komu chybí staré samozřejmosti — představivost, klid a možnost volby bez trestu.