Eden Daho

Eden Daho si člověk pamatuje spíš jako halucinaci než jako konkrétní hru. Nikdo, kdo ji hrál, by se na ni do detailů moc neshodl — a to je zajímavý paradox. Jde o bizarní kousky z poloviny devadesátek, když se na scene objevovaly věci, které si sám tvůrce nebyl jistý, jestli hraje na strašidla, na absurdní humor nebo na něco úplně jiného.

Formálně to vypadá jako point-and-click adventura s prvky survival hororu, kterou jsme v té době viděli popadesáté. Procházíš příběhem skrz klikání na věci, sbírání předmětů a řešení logických úloh. Scénář se točí kolem něčeho děsivého nebo nejasného — přesný obsah se ztrácí v paměti, jak je to s takovými hrami typické. Důležitější než příběh je pocit z hraní: divný, těkavý, sem tam legračně trapný.

Grafika je pixelart v MS-DOSovské limitaci, která vypadá jako kresba na sáhnutí. Zvuky — pokud jsou vůbec — se vrývají do povědomí spíš nepohodlím než kvalitou. Hraní není složité, ale je otrávující právě tím způsobem, kterak se devadesátkové příběhové hry uměly stát. Klikáš, čekáš na animaci, čekáš na text, klikáš znovu. Nic dramatického, nic revolučního — jen čas plný zvláštního hraní.

Eden Daho nikdy nedosáhla statusu kultovní věci, kterou by všichni znali. Zůstala kuriozitou pro digery, těmi, co se prokousávají archívy abandonware stránek v pátek večer. Zajímá ju spíš jako artefakt doby — důkaz, že ne všechno z devadesátek bylo cool, ale že existovalo a kohokoliv, kdo si ji vzal, nechalo v psychice drobnou jizvu.

Dnes má smysl ji zahrát jen když tě zajímá, jak to bylo, když se na počítač mohlo posadit čokoliv bez obav. Není to hra, která tě vytrhne na židli. Je to hra, kterou si pustíš v nočním módu prohlížeče a pak si déle než o samotném hraní pamatuješ, co tě během toho napadalo.