Void Raiders

Jeden z těch titulů, které v devadesátkách projížděly po sharewarových CD bez většího povšimnutí. Void Raiders tě hned na startu nechá vybrat postavu — jednoduchou customizaci s pár statistikami, které ovlivní, jak se ti bude hrát. Není to nic složitého, ale stačí to na to, aby hra měla alespoň nějakou hloubku.

Jde vlastně o hybrid akční střílečky se zásadami RPG. Pohybuješ se po mapě, střílíš různorodé nepřátele, sbíráš zbraně a v průběhu levelu se zlepšuješ. Řekl bych, že to je něco jako Diablo, ale v top-down perspektivě a bez magie — čistě na střelbu a obranu. Ovládání funguje intuitivně: pohyb myší, střelba na klik, inventář a nabijování věcí v klasickém řešení z té doby.

To, co tě v hraní především čeká, je monotónnost. Levelů není zase tolik, všechny mají podobný design — běhej tady, střílej tamta monstra, zbieruj droby a pokračuj dál. Nepřátelé nejsou inteligentní, umělá inteligence je spíš umělá než inteligentní. Zvuky jsou základní, grafika rezavě pixelová, atmosféra si u vás určitě nepůjde sednout k sobě na pohovku. Po hodině hraní už víš, co tě čeká — prostě jen opakování.

Void Raiders reprezentuje tu vrstvu her, která zapolnila regály na každém sharewarovém CD. Nebyla ambiciózní, ale byla hratelná, a to v tomto případě stačí. Dnes na ni koukneme skrz prsty jako na nejběžnější středně-špatný pokus, kterým se před dvaceti lety snažilo na trh každé druhé mužstvo tří programátorů.

Pokud chceš jednoduchou akčňu bez nároku na kvalitu, najdeš tady tři až čtyři hodiny pasivní zábavy. Není to zlo, ale není to ani něco, co bys si měl zapamatovat. Zapomeňme na ni společně.