Uninvited

V pokoji ti hlava bolí a nepamatuješ si, jak si tam skončil. Dveře jsou zamčené. Jediná cesta ven vede přes hádanky a předměty rozmístěné kolem tebe — typický point-and-click adventure z poloviny osmdesátek, kdy se počítač ještě leskl pod tíhou logických úkolů.

Uninvited je hra, která tě uvězní v domě a nutí tě koukat se na věci. Pomocí myši (pokud máš štěstí na emulátor) klikáš na objekty, zkoušíš je kombinovat, hledáš klíče a řeší puzzle. Není tu příběh ve smyslu porevolučního dramatu — je tu atmosféra. Temný, hrbitovní dům plný záhad. Jednoduché grafice v rozlišení, kde každý pixel váží, ale to je přesně to, co tehdejšímu žánru slušelo.

Hrací mechanika je přímočará: najdi předmět, použij ho na druhý předmět nebo na místnost. Někdy to dává smysl, někdy tě chytí klasická logika pointandclicků — „proč musím dát cibuli zrcadlu, aby se otevřely dveře?" Hra tě nevedla rukou. Nebyly tu žádné hinty, jen tvůj mozek a pokus omyl. Na moderním počítači by tě to štvalo, ale v texacoloru na DOS-boxu to bylo fascinující — měl si čas přemýšlet, prohlížet si každý pixel, poslouchat pískavou hudbu.

Uninvited se stala klasikou právě proto, že nebyla první, ale byla přesná. Macventure engine od Infocomu věděl, jak se dělá adventure. Hra trvá pár hodin, není v ní nic, co by tě umělo naštvat hrubou silou — jen logika a tázavý pohled. Dnes už zestárla v tom, že bez manuálu a internetového řešitele se dostaneš do mrtvých zásuvek, ale v devadesátkách byla tahle tvrdost součástí zážitku.

Chceš-li si dnes vyzkoušet vintage adventuru bez hnětení myší a bez hlasu, který by ti vše vysvětlil, Uninvited ti to umožní. Trvá to pár večerů. Není to nejlepší hra tohoto druhu — to by bylo Maniac Mansion — ale je to její vážnější, temarnější příbuzná. A někdy je přesně to, co chceš.