Devil Land

Diabla s řetězem a kusem masa — to je Devil Land. Tudy se žene skrz obrazovku a ty ho máš zastavit pomocí kulek z pistole, která se sama pomalu nabíjí. Prostá hra, bez vysvětlování, bez řetězu příběhu. Jen demons a střelba.

Jde o arcade střílečku z počátku devadesátek, kde se pohybuješ dolů po podivném měsíčitém terénu a střílíš na příšery, které se hrnoucí ze všech stran. Není tu žádný příběh, žádné mise — jen vlna za vlnou nepřátel, které musíš zvládnout, než tě srazí. Stav si krev, kterou ztrácíš při každém zásahu, a snaž se přežít co nejdéle.

Ovládání je odpradávna — kurzory pro pohyb, mezerník nebo něco podobného na střelbu. Grafika je surová, barevná, řekl bych až agresivní, jakoby malovaná poranějším typem. Zvuky pískou a dunivě, až v tom uších brní. Nic elegantního, nic jemného — je to od začátku do konce bez lesku, spíš zážitek než hra. Pozvolný nabíjení zbraně tě nutí strategicky uvažovat, kdy a jak na ty příšery vrhneš střelu, místo aby sis jen tak střílela.

Devil Land se dnes hraje jako kuriozita — pamětník těch let, kdy indie myšlenka a arcade zlo splývaly do jediné vlny. Není to hitovka, není to klasika, kterou všichni znají. Je to spíš podivná kuriozita, kterou najdeš v archivech, a která tě zaujme právě svou děsivou jednoducností a suroveným provedením.

Dnes už ji tak moc nezahraješ, pokud nejsi znalec éry či sběratel okrajových titulů. Ale v prohlížeči si ji můžeš spustit, chvíli na to koukat a pochopit, jak vypadal arcade svět počátkem devadesátek — divoký, rušný a bez servítku.