Amoba

Když hraješ Amobu, nemůžeš se zbavit dojmu, že ses ocitl v nějaké biogenní kaňce a řídíš jeden z těch jednotlivých organizmů. Hra z roku 2011 tě vsadí do role malého tvora, který se má dostat ze startu do cíle, a cestou sbírat věci, které ho posilují. Zní to jednoduše. Dlouho jednoduše vydrží.

Vrásnitá, rozpouštějící se bytost na černé ploše — to je vaše tělíčko. Ovládáš je šipkami, případně analogem, pokud máš joystick. Cíl je primitiv: sjedíme malé kousky, zmizíme skrz turbínu nebo splníme, co hra momentálně vyžaduje. Ať se Amoba pohybuje jakkoliv líně a těžkopádně, není to chyba design — je to úmysl. Tenhle organismus se prostě nespěchá.

Seznamovací úrovně jsou srozumitelné, až nudné. Později hra začne experimentovat: překážky, nepřátelé, různé typy terénů. Snadná a těžká místa se střídají bez jasné logiky. Někdy ti trvá minut pochopit, co hra chce. Pak zabiješ úroveň jedním pokusem. Střih mezi těmito fázemi cítíš ostře. Návrhář si evidentně nebyl jistý, kam s tím směřuje, a hra to v sobě nese jako jizvu.

Vizuální stránka? Minimalistická po dobu, kdy by minimalistika měla být na vzestupu — ale rok 2011 by už měl být jiný. Zvuky jsou jednoduché, místy až příliš. Chybí nějaký ten efekt, který by vás přitáhnul zpátky. Amoba se vrší v paměti jako přehlížený pokusný den, nikoli jako hra, která by vás tahala za rukáv.

Má toto retro skromné kouzlo? Ano, pokud si rádi hrajete věci opravdu lehké a chcete jen nějaké jednoduché předsevzetí. Dnes si ji zahrát můžete v prohlížeči, a to je přesně tím, co si zaslouží — lehké, ale bez závazku. Není to špatně. Pouze to není důvod odkládat práci.